Věčný strom (12:10)

„Jdeme už skoro hodinu,“ pronesla jsem podrážděně k Velesovi, který mi klestil cestu uschlými větvemi stromů. Vlk tiše zavrčel, ale Veles neodpověděl. Divila jsem se mu? Ne. Byla jsem otravná a dobře jsem o tom věděla. Jako dítě, které se každou chvíli ptá „Kdy už tam budem?“. Chtěla jsem s tím něco udělat? Asi jo, ale žádná čokoláda ani vanilková zmrzlina kolem nebyly. Jediné, co se tomu alespoň trochu blížilo, byl sníh křupající pod botami. A na ten jsem chuť neměla.

Pomalu jsem přestávala věřit, že mě Veles vede správným směrem. Po dalších pár krocích se ale stromy rozestoupily a před námi se konečně objevilo něco jiného než pichlavý les. Vzduch kolem se oteplil a oči mi oslnilo ostré slunce. Veles ustoupil a já zůstala v úžasu stát před mohutným stromem stojícím jen pár metrů přede mnou.

Byl to ten největší smrk, jaký jsem kdy viděla. Jeho zelené jehličky byly pokryté námrazou tak jemnou, že přes ní sluneční paprsky promítaly na zemi odrazy duhy. Sledovala jsem tu hru barev a odlesků a po chvíli znovu vzhlédla do koruny stromu. Vypadal přesně jako ve vidině, kterou jsem měla před roubenkou. Moje nedůvěra ve Velese se pomalu rozplynula. Byla jsem konečně tady. Na konci mé cesty.

„Věčný smrk,“ pronesl Veles, jakoby to byl jeden ze stromů u obchoďáku, a posadil se na vyvrácený kmen na kraji mýtiny. „Teď už je jen to na tobě.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a začala si prohlížet okolí. Krom kousků duhy to byla jen obyčejná zasněžená louka. Přes oslňující záři smrku jsem se podívala do dálky za něj. Les tady končil a jen pár desítek metrů za stromem se louka měnila na propast. Za propastí se krajina změnila. Nebyl to les, ale ostré skály. Obrovské jehly zaražené do země.

Vlk zavrčel a já si všimla, že si hraje s duhovými odlesky světla ve sněhu. Poskakoval kolem nich. Zkoušel je chytat packou. Očichával je. Vrčel.

„Chtěla jsi dovést ke stromu,“ odpověděl Veles, „a já tvé přání splnil. Říkal jsem ti, že je to jen obyčejný strom, i když jeho historie…“

„Ne,“ přerušila jsem Velese v půlce věty a on jen zavrtěl hlavou. „Nemůže to být obyčejný strom. Ona mi ho ukázala a musela k tomu mít důvod.“

Přešla jsem blíž ke stromu a zkoumala ty odlesky. Muselo v nich být něco ukryto. Nějaký symbol. Zpráva. Vlk znovu zavrčel a Veles k němu zvedl oči.

„Něco jsi tam našel, že?“ zeptala jsem na vlka a on zavrtěl ocasem. Rychle jsem k němu přiběhla a začala si prohlížet sníh u jeho čumáku. Byl jen nepatrně promáčklý, ale já si toho přece jen všimla. Byla to stopa. Kopýtko. Na koně bylo příliš malé. Začala jsem pátrat v okolí stopy s očima oslňenýma bílým sněhem. Jen kousek od ní jsem našla druhou a za chvíli i třetí. Ty stopy mířily do lesa.

„Jsou kančí,“ ozval se hlas za mými zády.

Věděl o tom, ale neřekl mi to. Nechal mě tápat. Zase. Neptala jsem se proč. Musela to být nějaká forma zábavy starého muže. Ale byl to přece jen pán lesa a už předtím jsem ho podezírala z toho, že je s vlkem nějak propojený. S hlavou skoro ve sněhu jsem ty stopy následovala. Těch kanců muselo být víc. Čím dále jsem byla od stromu, tím lehčí bylo je sledovat. Nejprve jsem nechápala, proč mi to tak připadá, ale pak mi to došlo. Ty stopy se měnily. Zlátly. Po pár krocích už jsem je ve sněhu viděla i když jsem se napřímila do své celé výšky.

„To je zlaté prase,“ zašeptala jsem spíš pro sebe. Veles mě sledoval s vlkem u nohou s lehkým úsměvem někoho, kdo stopuje zvířata celý život, ale právě teď se rozhodl dát začátečníkovi šanci.

Byla už jsem skoro u lesa, když se stopy znovu změnily. V pravidelném rytmu kančích kroků se začaly objevovat zlaté kapky. Nejprve jsem jim nevěnovala pozornost, ale když se začaly zvětšovat a vyťukávat do sněhu pravidelný rytmus, pochopila jsem, co se stalo.

„Krvácelo,“ řekla jsem a otočila se na Velese. Ten jen lehce přikývl. A nekrvácelo málo. Zlaté kapky se brzy změnili v souvislou linku, která se táhla po pravé straně stop jako zlatá nit. Stopy se rozdělily a já jasně viděla, že jedno prase utíkalo doleva a druhé na pravou stranu lesa.

Začala jsem přemýšlet o ní. Co chce, abych dělala? Proč mě přivedla ke stromu? Mám ty stopy následovat? Na mysl mi znovu přišla roubenka, tělo Vesny, nůž Moreny, Psohlavci, Veles, …

„Někdo mu musel ublížit. Ale proč?“ začala jsem přemýšlet nahlas. „Zlaté prasátko je symbol Vánoc. Je zlaté jako slunce, symbol jara. Vesna je ale už mrtvá. Proč musí umřít i zlaté prase?“

„O tom já nic nevím,“ pokrčil Veles rameny. Nevěřila jsem mu to.

Znovu jsem se zadívala na sníh před sebou. Dvě cesty. Dva páry stop. Jeden pramínek zlaté krve. Rozhodla jsem se následovat zraněné zvíře. Třeba je mým úkolem mu pomoct?

„Nepůjdeš se mnou?“ zeptala jsem se Velese, než jsem znovu vkročila z bezpečí mýtiny s věčným stromem do hustého lesa. Doufala jsem, že vykročí mým směrem, ale tušila jsem, že tady to pro něj skončilo. Víc než les ho asi nezajímalo.

„Dál s tebou nepůjdu,“ zamračil se a jeho pohled se upřel někde za mě. „Já ze své role nevystoupím. Chráním les. Zlatá prasata jsou problém Vesny a Moreny. Tvůj problém.“

Můj problém. Cítila sem, jak se mi stáhlo hrdlo a v těle se rozprostřel předzkouškový pocit.

„I tak ti děkuju,“ dostala jsem ze sebe na rozloučenou a udělala krok směrem k lesu. Ruku mi olízl vlčí jazyk.

„Ty bys mě v tom nenechal, vím,“ otočila jsem se na vlka a podrbala ho za ušima. Vlk zavrtěl ocasem, ale hned poslušně následoval Velese druhým směrem. Naše cesty se rozdělily.

Vešla jsem do lesa a obklopila mě tma a hrobové ticho. Poprvé od probuzení v kamenné rakvi jsem byla zase úplně sama. Kousek od mého domova, ale přece jen tak daleko. Jen pár kilometrů od míst, kde jsem chodila jako malá hledat houby.

Stopy jsem sledovat nemusela. Ve tmě lesa zlatá krev světélkovala jako by ji tvořily svatojánské mušky. Sledovala jsem ten zlatý provázek. Proplétal se mezi stromy a spadlými kmeny až nakonec zmizel v hustém křoví.

Tady jsem se zastavila a zatajila deh. Z kapsy u stehna jsem vytáhla dýku. Opatrně jsem natáhla nohu a modlila se, aby pod ní nezapraskala suchá větvička. Naklonila jsem se pod zelený keř a odhrnula jeho husté větve. Ten zápach mi okamžitě připomněl řeznictví. Nebyl to hezký pohled. Kanec měl velké zahnuté zuby, pěnu u pusy a rozsápané břicho. Kupodivo se mi nechtělo zvracet a ani jsem neomdlela. Muselo to být tou zlatou krví. Můj mozek na ni zkrátka reagoval jinak než na tu klasickou červenou tekutinu. Nebo už jsem byla v jejím těle tak dlouho, že mě začaly opouštět mé opravdové emoce?

Pohladila jsem kance po hlavě. Byl studený jako psí čumák. Vložila jsem ruku do rány. Byla teplá. Ať se mu stalo cokoliv, muselo se to stát dnes. Ruku jsem utřela do jeho srsti a znovu přemýšlela o ráně. Byla to dlouhá jizva. Nebyla hluboká. Musel ji způsobit nůž.

Mohl to být stejný nůž, jako ten, který podřezal Vesnu?

Dřepěla jsem s rukou na kanci. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem znovu slyšet to známé lupnutí, které mi napoví. Nic se ale nedělo. Kanec neožil a lupnutí nepřišlo.

„Tobě už nepomůžu,“ zašeptala jsem do ticha a vydala se po stopách zpátky. Zjistit, jaký osud potkal druhého z kanců. Jakmile jsem ale vyšla, uviděla jsem před sebou mezi stromy a hustými větvemi slabé modré světlo.

„Velesi?“ zakřičela jsem opatrně, ale les mlčel.