Cesta (09:20)

Vešli jsme do lesa. Byl hustý a temný. Podobně jako ten u našeho města. Vzduch v něm byl těžký a prosycený pachem hub. Uvnitř jsem se ale cítila lépe, než jsem si představovala. Připomněl mi domov. Les, ve kterém jsem běhávala jako malá skoro každé odpoledne. Taky v něm bylo mnohem tepleji – ledový vítr přes stromy neprostoupil a koruny stromů nepouštěly teplý vzduch ven. Navíc mě vedl vlk a Veles a já měla konečně nějaký cíl. To mi dodávalo pocit bezpečí. Bylo to jako jít v noci parkem domů s tátou z divadla.

Mojí hlavou vířily otázky a já cítila, že je konečně ta pravé chvíle se na první z nich zeptat.

„Velesi?“ začala jsem tiše. Zastavil se, otočil, a pohybem hlavy naznačil, že mě poslouchá. „Co je vlastně ten Věčný strom zač? A co mají znamenat zlaté stopy? A kde to vlastně jsme?“

„Nemluv tak nahlas,“ procedil mezi zuby a já na něj hodila zmatený pohled. Vždyť jsem šeptala. Jak moc tišeji bych ještě mohla mluvit? Přistoupil ke mě a promluvil mi do ucha z takové blízkosti, až se mi z toho zježila kůže na šíji.

„Ten strom je místo, kde spolu Morena s Vesnou bojovaly a kde uzavřely dohodu. Platila po staletí, až dodnes.“

Nato se otočil a chystal se pokračovat v cestě, ale já ho chytila za loket a nedovolila mu odejít. Ne tak rychle. Ještě tady byly ty zlaté stopy a já o nich potřebovala vědět víc. Veles si povzdechl. Jako by mi četl myšlenky.

„Ty stopy jsou kančí. A jestli ti to nestačí, tak se jmenuje Kračun. Zlatý je jen dnes. Proto tam asi máš jít.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„To bys spíš měla vědět ty, ne já.“

Vtom jsem ucítila poryv větru, který si přece jen našel cestu skrze stromy. Velká suchá větev z mohutného dubu nedaleko před námi se s prasknutím zlomila a s dutým žuchnutím dopadla doprostřed pěšiny. Rozlomila se na několik dalších, které se znovu odrazily a ve zlomku sekundy spadly opět na zem.

Tohle mě nevyděsilo. V lesích se takové věci prostě stávají. Tenhle les byl staletý a celé okolí bylo poseto větvemi. Velese to ale zneklidnilo.

„Musíme jít. Máš jen jeden den,“ řekl, zatímco sledoval rozlomenou větev. Vytrhl loket z mého sevření a vykročil dál pěšinou. Kopnutím odklidil jeden z kusů dřeva ze středu pěšiny, abych mohla pohodlně projít. Dlužil mi odpověď na mou poslední otázku, ale nechala jsem to být. Alespoň prozatím. Následovala jsem ho a mrknutím oka zkontrolovala větev. Byla suchá a ztrouchnivělá. Ležela tam, zkroucená jako blesk křižující pěšinu.

Veles už byl o několik metrů přede mnou a já ho nechtěla ztratit, takže jsem přidala do kroku. Vlk se držel těsně u jeho nohy. Les se znovu ponořil do tlumeného ticha, jako by k předchozímu rozhovoru vůbec nedošlo.

Udělala jsem pár rychlých kroků. Ucítila jsem znovu závan větru, ale otočit za ním jsem se už nestihla.

Z boku do mě narazila obrovská váha a zem mi zmizela pod nohama. Dopadla jsem na záda dobré dva metry od pěšiny. Křídla můj náraz ztlumila a já ihned zvedla hlavu. Z míst, kde jsem ještě před chvílí stála, se na mě řítilo něco, co jsem si nedokázala představit ani v nočních můrách v nemocnici na lécích.

Nejprve jsem myslela, že je to jen vysoký člověk, ale pak jsem uviděla jeho hlavu. Nebyla lidská. Byla to psí hlava na lidském těle. Okamžitě jsem si vybavila rytinu na noži Moreny. Ty nestvůry musela poslat ona, problesklo mi hlavou.

Tmavě rudé oko na psí hlavě se dívalo do těch mých. Druhé bylo mléčné a upřené k zemi. Znovu se ke mě rozběhl a já si automaticky zakryla obličej křídlem. Jako by to měl být můj štít.

Zavřela jsem oči. Zadržela dech. Čekala jsem náraz a další bolest. Moje pravá ruka nahmatala dýku a vytáhla ji z opasku u stehna. No tak, nesmíš tady jen sedět a čekat na smrt, řekla jsem si v duchu a odtáhla křídlo z obličeje. Ve stejný moment se ozval zvuk vlčích tlap, které se odrazily od země a vynesly Velesova vlka do vzduchu.

S dýkou napřaženou kupředu jsem viděla, jak vlk letí na to chlupaté monstrum a těsně přede mnou ho sráží na stranu. Zakousl se mu do krku a lesklá černá srst se zbarvila rudou krví. Psí muž sebou škubal a já musela sklopit oči. Radši bych se koukala, jak se kapři zabíjejí navzájem, než na tohle. Hypnotizovala jsem dýku pohledem a sledovala, jak její ostří kmitá v rytmu třesu mé ruky.

„Sakra,“ řekla jsem tiše a chytla si pravou ruku levačkou. Doufala jsem, že se přestanu chvět, ale nepomáhalo to.

„Uteč!“ zakřičel Veles a já zvedla hlavu k jeho hlasu. Zpoza stromů vyšly další psí hlavy. Mnohem vypasanější než ty první, ale stejně odporné. Měla jsem se otočit a běžet pryč, jak nejrychleji to šlo. Svaly mě ale odmítly poslechnout. Byla jsem jako laň, kterou osvítilo prudké světlo.

Vlk se rozběhl k jednomu z psích mužů běžících k Velesovi. Ten měl rty sevřené do úzké mezírky a hvízdal melodii. Rukou pohyboval ve vzduchu. Jako by psal neviditelným písmem. Vlk rychlými skoky zaútočil na další psí hlavu. Tentokrát byl však netvor rychlejší, uhnul stranou a nakopl vlka bosou nohou.

Ten zakňučel a Veles sebou trhl.

Druhý z psích mužů přistoupil až k Velesovi a ten se po něm ohnal zatnutou pěstí. Psí hlava se hbitě ohnula a vyhnula se ráně. Nato vyrazila vší silou kupředu a udeřila Velese do hrudní kosti. Veles se svalil na zem hned vedle roztříštěné suché větve.

Vykřikl. Sváděl boj na život a na smrt a já věděla, že budu další na řadě.

„Tak jo, bude to jako krájení cibule,“ řekla jsem pro sebe tiše a vyrazila za ním. Nohy mi zahrabaly ve vlhké hlíně a já sevřela dýku jak nejpevněji jsem mohla. Neměla jsem plán. Chtěla jsem jen zavřít oči, udělat, co bude třeba, a přežít. Ruka se mi stále chvěla, tep se blížil nekonečnu a mozek zachvacovala panika.

Pak to ale znovu přišlo. Na chvíli se mi zatmělo před očima. V uších se ozvalo lupnutí. Stejné jako v roubence. A já najednou přesně věděla, jak krájet cibuli.

Přiskočila jsem zezadu k nestvůře, která se skláněla nad Velesem. Držel ji kolem krku a ze všech sil se snažil ubránit tesákům cvakajícím kousek od jeho nosu. Rychlým pohybem dýky jsem našla psí krk. Nestvůra zakňučela a svalila se na Velese.

Vytáhla jsem dýku a chytla ji za rudé ostří mezi palec a ukazováček. Očima jsem našla druhé stvoření, které svíralo Velesova vlka kolem krku jen pár metrů ode mě. Dýka zasvištěla vzduchem, a se zvukem praskající kosti protnula spánek psí hlavy.

Palcem mi projela ostrá bolest a objevil se na něm pramínek krve. Nechtěně jsem řízla sama sebe?

První kapka mé krve spadla na vlhkou hlínu a mi se znovu zatmělo před očima.

„Mami?“ vydralo se mi z úst, klesla jsem na kolena a pak jsem se rozbrečela.
Kapitola 10: Zdobení (09:20)
„Už je to dobrý, Gabko,“ donesl se ke mě hlas mámy a já otevřela oči.

Usnula jsi v autě jako malá holka.

Koukla jsem na tátu, ale už vedle mě neseděl. Stromek byl taky venku. Po tváři mi tekl studený pot. Za sklem auta jsem viděla garáž. Znovu jsem se podívala na mámu.

„To máš z těch seriálů,“ vyčetla mi máma. „Všude samé nestvůry, zabíjení. Pak se ti nemá zdát o nějakých psohlavcích. Kdyby sis radši pustila Tři oříšky pro Popelku.“

Psohlavci.

„Jak víš o psohlavcích?“ zeptala jsem se. Začala jsem pátrat po tom, co se vlastně stalo. Spánek jsem už dlouho neokusila. Nebyl potřeba – budila jsem se jen na jeden den. Její tělo ale mělo své vlastní názory a mně po téhle zkušenosti připadal spánek jako díra, do které se propadnu bez vědomí toho, co v ní najdu. Ve spánku jsem nepatřila sama sobě.

„Křičela jsi o nich ze spaní. To je něco ze Zaklínače, že jo? Ale neboj, byl to jen sen.“

„Takže to nebylo skutečné?“

Máma se na mě podezíravě podívala a mi se sevřel žaludek. Na chvíli se mě zmocnila závrať a já se snažila, aby si toho nevšimla. Cítila jsem to jasně – na pár vteřin mi přestala věřit a víra byla to jediné, co mě tady drželo při životě. A se mnou i Gabrielu v mém světě. Naše spojení se začalo přerušovat a já věděla, že Gabriela to cítí stejně jako já.

Pak se ale máma usmála a záblesk víry se vrátil.

„Byl to jen sen. Jsi ještě rozespalá. Pojď, natáhneš se na gauč.“

Vystoupila jsem z auta a ona ke mě natáhla ruku. Jako by se chtěla ujistit, že cestou neomdlím. Zvedla jsem tu svou, ale rychle jsem ji odtáhla. Místo toho jsem mámu druhou rukou objala kolem ramen a rozešla se s ní směrem k domovu.

Po pár metrech jsem se nenápadně znovu podívala na svou dlaň. Na bříšku palce byla drobná ranka se zaschlou krví.

Takže to nebyl jen sen. Psohlavci v mém světě.

Co dělali tak daleko? A kdo byl ten muž, kterého Gabriela v mém těle zachránila před jistou smrtí? Zkusila jsem si vybavit co nejvíce detailů, ale neviděla jsem mu do obličeje. A čí byl ten vlk?

Neznala jsem odpovědi, ale jedna věc byla jistá. Někdo v mém světě porušil křehké příměří a vystoupil ze své role. Ostatní se museli přidat, protože teď už nezáleželo na starých pořádcích. Možná už začala válka bohů a já nemohla dělat nic jiného, než pomoct Gabriele tady na zemi.

Zahloubaná v mých myšlenkách jsem došla až dovnitř domu.

„Vybrali jste krásný strom. Úplně jako z lesa,“ řekla máma s přehnaným obdivem, když jsme vešli do obýváku. Táta na mě vrhl prosebný pohled a lehce zakroutil hlavou. Pak dělal jako by nic a dál vytahoval vánoční ozdoby z velké krabice. Přešla jsem to mlčením, protože nemělo smysl cokoliv říkat.

„Nedáš si svačinu?“ zeptala se mě máma a zakousla se do jablka. „Je skoro půl jedenácté.“

Ne. Díky. Musím vydržet, ale ty to pořád nechápeš.

„Dám si čaj s medem. Hodně medu, prosím,“ vyhrkla jsem. Čaj nebyl jídlo. Nebylo to proti pravidlům. Máma spokojeně přikývla a odcupitala do kuchyně.

Cože? Jakmile jednou začneš, tak …

„Buď tiše,“ řekla jsem vzdorovitě a umlčela hlas.

„Cože?“ otočil se na mě táta.

„Ale nic,“ odpověděla jsem a posadila se na gauč. Z kuchyně se začalo ozývat bublání vody a já sledovala, jak táta hledá pro baňky vhodné místo na stromě. Vypadaly jako zamrzlé kapky, které se rozhodly zůstat místo toho, aby dopadly na zem. Vždycky jsem přemýšlela, jestli někdo ze smrtelníků Věčný strom viděl a snažil se ho napodobit. Já v tom prsty rozhodně neměla. Možná některá z těch přede mnou?

Do nosu mě udeřila sladká vůně. Máma přede mě postavila buclatý hrnek s čajem a doprostřed stolku tác s cukrovím. Chytla jsem hrnek do dlaní. Příjemně mě hřál.

„Tak, cukroví upečené, salát v lednici, kapr naložený, stromek skoro hotový,“ zhodnotila dopoledne máma a přisedla si ke mě s dekou v ruce. Do ruky vzala krabičku s tlačítky a stiskla červené z nich. Černá plocha před námi ožila.

Objevil se na ní sníh a les. Podobný tomu, který jsem znala, jen ne tak hustý. Lovci s kušemi se brodili po kolena sněhem. Došli na mýtinu. Pohledy měli upřené k obloze. Za nimi se plížila dívka v mysliveckém oblečení.

„A hele, Popelka,“ řekla máma, aniž by se na mě podívala.

„První rána! Druhá! Třetí!“ vykřikli lovci a já uviděla jestřába křižujícího nebe. Kuše vystřelily a já se zatřásla. Máma mi přes kolena přehodila deku. Ani jedna šipka netrefila svůj cíl. Nebylo divu – jestřáb byl příliš vysoko. Znovu se objevila dívka v mysliveckém a zamířila svou kuši k nebi.

„Proč se vlastně převléká?“ zeptala jsem se.

„Aby ji princ nepoznal.“ odpověděl táta od stromku.

Zamračila jsem se a máma si toho všimla.

„Chápej,“ začala a vybrala si z tácku včelí úl, „dívky v té době nemohly jezdit na koních po lesích. Tak vytáhla z oříšku kuši a kamizolu a byla na chvíli sama sebou.“

„Z oříšku…“ zopakovala jsem sama pro sebe.

Máma se pousmála. „Bez toho by to nebyla pohádka, nemyslíš?“

Popelka vystřelila a šipka prosvištěla vzduchem. Zasáhla cíl. Přesně. Ruka mi automaticky sjela ke stehnu, ale dýku nenahmatala. Místo toho se dotkla máminy dlaně. Máma mě jemně chytla a její tělo se přitisklo k mému. Cítila jsem tlukot jejího srdce.

Jestřáb padl k zemi a lovec odměnil Popelku prstenem.

„Takže Popelka,“ řekla jsem pomalu, „musí být někým jiným, aby udělala to, co je potřeba udělat?“

Táta se na mě podíval zpoza krabice s ozdobami. „To zní nějak moc hluboce. Na Popelku.“

Neodpověděla jsem.

Popelka znovu vystřelila. Tentokrát trefila šišku na vrcholku stromu. Nemusela se za sebe stydět. Byla to dobrá rána.

Usrkla jsem čaje a sledovala mámu, jak bere další včelí úl.

„Dáš si taky?“ nabídla mi. Její dech voněl po oříšcích a čokoládě.

Tělu zakručelo v břiše a já naprázdno polkla. Odmítla jsem a znovu se zadívala na Popelku. Lezla po stromech a vysmívala se lovcům, kteří ji z nějakého důvodu nepoznali. Po jednom z nich dokonce hodila sněhovou kouli. Byla štastná. Bezstarostná.

Mohla bych být jako ona? Dělat co chci? Postavit se pravidlům? Hodit mé problémy za hlavu?

Takhle bys přemýšlet neměla.

Podívala jsem se po okolí. Cukroví upečené, salát v lednici, kapr naložený, stromek hotový. Rodiče věřili.

Natáhla jsem se pro včelí úl a přivoněla k němu. Musela jsem před tou oříškovou vůní přivřít oči. Představovala jsem si, jak ho vkládám do úst a jak jeho opojná sladká chuť prostupuje přes jazyk až hluboko do mozku.

Nedělej to!

Včelí úl se zastavil jen pár centimetrů od mé pusy.

Na obrazovce zrovna Popelka ukradla koně a a proháněla se lesem jako by neměl přijít zítřek. Jako by jí les patřil. Ani na chvíli nezaváhala a já ji začala závidět.

Cítila jsem tu sladkou vůni. Těžkou. Neodolatelnou. Otevřela jsem pusu.

Stačilo se zakousnout. Stačilo tak málo.

„Chceš pověsit poslední baňku, Gabko?“ zeptal se mě táta a já otevřela oči. Pohled se zastavil na špičce úlu obalené v čokoládě.

„Ano,“ vydechla jsem a položila úl na talířek vedle hrnku s čajem.

Vstala jsem a přešla ke krabici s baňkama.

Úl mi zmizel z dohledu.

Jeho vůně v mé hlavě ale zůstala.