Ruka a kost (08:50)

Seděla jsem u kulatého stolu pod rozpůleným věncem, ze kterého stále pomalu odkapával vosk. V hlavě mi pořád zněly kousky básně a při každém mrknutí jsem před očima znovu viděla mrtvou Vesnu. Naproti mně seděl Veles s pohárem medoviny před sebou. Tvářil se klidně, jako by tohle všechno viděl každý den. V ruce měl nůž, kterým byla spáchána vražda, a pečlivě ho prohlížel. Já jsem se ho po předchozím zážitku odmítla dotknout. Bylo to jako dotknout se elektrického ohradníku – díky, jednou mi to stačilo.

„Je na něm něco vyryté,“ pronesl Veles a poslal nůž po stolové desce směrem ke mě.

Zastavil se jen pár centimetrů od jejího okraje a já se na něj znovu zadívala. Rukojeť byla hladká, ale do světlého dřeva na jejím konci bylo něco vyřezáno. Všimla jsem si toho už předtím, když jsem ho poprvé vzala do ruky. Naklonila jsem se blíž. Lidská dlaň. Otevřená tak, jako by něco nabízela. Nebo čekala, až do ní něco vložím. Vedle dlaně jsem uviděla obrys mužské hlavy. Nic víc, než její profil.

„Otoč ho,“ řekl Veles a já se při tom pomyšlení zachvěla. Kus mého já ale toužil vědět, co dělám tam u své rodiny, zatímco jsem tady. Natáhla jsem ruku a opatrně se nože dotkla. Nic se nestalo.

„Budeš mě opravdu potřebovat,“ rozesmál se Veles a já ho spražila pohledem, který jsem si doposud šetřila jen na mámu a tátu. V něčem měl ale pravdu. Neuměla jsem si představit, že vyjdu ven do toho lesa samotná. A tušila jsem, že právě to mě bude čekat. Byla jsem ráda, že je Veles tady, i když jsem o něm věděla daleko méně, než on musel vědět o mě.

Otočila jsem nůž a začala si prohlížet jeho druhou stranu. Podobná rytina, jen z ruky zbyly jen kosti. Stejné prsty, stejný tvar. Přejela jsem po kosti palcem a jasně cítila její klouby. Hlava muže se také změnila – na téhle straně to byla hlava psa.

Bezva. Krev, mrtvola a básnička a teď ještě filosofický nůž.

„Ruka a kost,“ řekla jsem nahlas.

„Život a to, co zbyde po něm,“ doplnil mě Veles.

Měla jsem pocit, že tomu začínám rozumět a začalo mě to děsit. Jestli je Morena zima, tak bere všechno, co je teplé. Až nakonec zůstane jen kost. Chladná a neživá. Možná je zima jen převlečená smrt?

Ten nůž byl její. Musel být. Jenže i kdyby byl, co s ním mám dělat teď? Mám si oblíct její šaty a být nová Vesna? To asi ne, vždyť ona přece křídla neměla a já je mám. Byla jsem z toho všeho zmatená. Znovu jsem upřela svůj pohled na Velese, který si doléval medoviny do poháru. Pokud bude takhle pokračovat, už mi nezbývá na otázky moc času, než začne mluvit z cesty.

„A co ty hlavy?“ přemýšlela jsem dál.

Veles jen pokrčil rameny, znovu se napil z poháru.

„Co mám teda dělat teď?“ zeptala jsem se ho narovinu.

„Síně Osudu,“ řekl Veles a v očích se mu zablesklo.

Držela jsem list s básní a měla pocit, že mi něco uniká. Ne význam. Ten byl jasný jako facka. Spíš… směr, kterým se vydat. Něco, co mám vykonat. Cíl.

„V Síni, kde se osud váží…“ přečetla jsem si znovu polohlasem.

„To není místo, kam se chodí jen tak,“ poznamenal Veles.

„Ty víš, kde ta síň je?“ vyhrkla jsem.

Veles sevřel pevně rty a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Škoda. To by mi dost pomohlo.

„… visí Nitě, každá zvlášť,“ zamumlala jsem.

Niť.

To slovo mi zapadlo do hlavy jako poslední dílek skládačky, kterou jsem si ani neuvědomila, že skládám.

Niť Vesny.

„Když je mrtvá tady,“ vydechla jsem pomalu, „neznamená to, že je pryč úplně. Znamená to, že její niť…“

Polkla jsem. „Že je přerušená.“

Veles mě pozoroval mnohem pozorněji než předtím a rukávem si utřel vousy.

„A když je přerušená,“ pokračovala jsem, „tak se musí… spravit. Nebo navázat. Nebo… tak něco. Nevím, co se přesně s nitěmi dělá.“

„To už není moje věc,“ řekl Veles důrazně. Nato se opřel o stůl až se jeho deska prohla a vstal.

„Kam jdeš?“ vypískla jsem a sama sebe překvapila tím, jak zoufale to znělo.

„Já hlídám les. Ne nitě,“ odpověděl Veles klidně a plácnutím do stehna přivolal vlka.

Zamračila jsem se. „Tak jak se dostanu do té Síně?“

„Cestu zná jen ten, koho se to týká.“

„Takže nikdo?“ vyštěkla jsem. Pořád mluvil v hádankách a já věděla, že ví víc, než mi pověděl. Měla jsem toho dost. Věřila jsem, že mi Veles pomůže, ale místo toho jsem teď sledovala jeho záda.

„Já jsem tady omylem,“ zakřičela jsem na něj. „Probudila jsem se v hrobce místo ní! A nevím vůbec nic, co věděla ona. Je to jeden velký omyl! “

Veles otevřel dveře a já ucítila ten ledový vítr. Otočil se, lehce se pousmál a řekl: „Svět se málokdy mýlí.“

Další pitomá hádanka. To mě rozčílilo ještě víc a já vyskočila ze židle. On nečekal na to, co řeknu, ale jen zavřel dveře a já zůstala sama.

„Do háje zelenýho,“ vykřikla jsem na celou roubenku a rozběhla se za ním. Nemohla jsem nechat odejít jedinou osobu, která věděla, co se kolem děje. Nevěřila jsem, že mám bez něj jakoukoliv šanci.

Byl už v půli cesty do lesa, když jsem otevřela dveře a vyběhla za jeho stopami ve sněhu.

„Počkej…“ zakřičela jsem na něj znovu.

Do tváře mi šlehal vítr, ale místo pocitu zimy mi tělem projelo zvláštní teplo. Vzpomněla jsem si na Lukiho. Bylo to podobné, hřejivé teplo, ale přesto jiné.

Jemné. Slabé. Ale živé. Najednou jsem věřila, že se vrátím domů. Věřila, že všechno dobře dopadne. Věřila, že jaro znovu přijde.

Donutilo mě to zavřít oči. Lup.

A uviděla jsem kuchyň. Brambory protlačované sítkem. Tátu, jak hledá pilu. Mámu, která si pod nosem brouká koledu. Prázdné místo v našem domě, kde kdysi stával stromek.

Byly to všechno střípky vzpomínek. Útržky. Obrazy. Zmatené, ale přesto jasné.

„Co to…“ zašeptala jsem.

Teplo zesílilo. Jako když někdo rozfouká uhlík.

Víra.

Uslyšela jsem znovu svůj opravdový hlas. Lidský. Hlavou mi probleskl obraz, který jsem nepoznávala. Viděla jsem bílý tvar ve světle. Nejdřív jen stín. Pak větve. A pak mi došlo, že je to strom. Smrk. Velký. Urostlý. Stál osamocený uprostřed mýtiny a byl obsypaný sněhem a ledem. Ve slunečním svitu jakoby zářil a vrhal na zem duhové odlesky.

„… jdeš špatně!“ dokončila jsem svůj výkřik a Veles se na místě zastavil.

Ona tam dole něco dělá. Má svoji úlohu v mém těle. Znovu jsem nechala vědomí plynout a zkusila navázat tam, kde přestalo. Jako když se probudím ze snu a chci se do něj vrátit.

Obraz stromu se rozplynul a já ucukla pohledem. Byl to tak náhlý střih, až se mi z něj udělalo špatně od žaludku. Místo stromu se objevil můj mobil. Držela ho v ruce. Dotkla se ho. Zprávy se otevřely a pak obraz zmizel docela.

Hrabe se mi v mobilu! Žije můj život! Ty zprávy musely být od Lukiho. Proč by mi ale psal? Měli jsme přece dohodu a on by ji neporušil jen tak. Musela něco udělat a nejhorší bylo, že já neměla ponětí, co. Znovu jsem zavřela oči, ale neviděla jsem nic víc, než černou tmu.

„Měla jsi vidinu?“ vyděsil mě Veles svou náhlou blízkostí a já otevřela oči. Vlk na mě upínal přemýšlívý pohled stejně jako jeho pán.

„Jo,“ přikývla jsem a pověděla mu o stromu, který jsem před chvílí viděla.

„Vím, kde je,“ pousmál se Veles a otočil se zpátky k lesu. „Ale nechápu, proč bys chtěla jít zrovna tam.“

„Dovedeš mě tam?“ zeptala jsem se a doufala, že řekne ano. Byla to jediná stopa, kterou jsem měla. Les vypadal temně a zlověstně a já do něj rozhodně nechtěla vstupovat sama. Veles přemýšlel a vlk pomalu přišel k jeho ruce a jemně do ní dloubl.

„Tak dobrá,“ pronesl Veles a pohladil vlka po čumáku. „Není to sice moje starost, ale k Věčnému smrku tě dovedu. Nečekej ale nic zvláštního. Všechno kolem něj je jen dávná historie.“

Vlk tiše zavrčel a začenichal směrem k lesu. Veles se na něj překvapeně podíval a vlk naklonil hlavu na stranu a sklopil uši.

„Leda by se pod ním objevily stopy…“ pokračoval Veles pomalu a jeho klid na zlomek vteřiny zmizel.

„Jaké stopy?“ zeptala jsem se.

Veles se znovu pousmál.

„Zlaté.“