Světlo (12:30)

Šla jsem lesem jak nejtišeji jsem mohla. Modré světlo mě následovalo jako můj stín. Nebylo blízko. Sotva prosvítalo mezi hustými stromy. Zároveň jsem se ho ale neuměla zbavit. Bylo prostě tam a já se s tím neuměla vypořádat. Co je zač? Proč mě sleduje?

Les byl tichý a já se vracela ukrytá v jeho šeru. Sledovala jsem stopy kančí krve. Doufala jsem, že světlo mě k Věčnému stromu následovat nebude. Že mě tam opustí a zůstane v lese a já jen počkám, až zmízí úplně.

Zadržela jsem dech a znovu jsem se ohlédla. Po těle se mi rozlezl zvláštní pocit. Stejný, jako když jsem se vracela domů pozdě v noci a chodec za mnou mi připadal jako sériový vrah. Zrychlila jsem krok a předstírala, že se cítím úplně normálně. Už jsem se nesnažila sledovat zlatý pramínek klikatící se mezi stromy. Prostě jsem šla co nejrychleji směrem, o kterém jsem věřila, že vede k Věčnému stromu. Nejkratší cestou.

Sníh pod nohama se opět začal měnit na mokrou břečku. Musela jsem být blízko konce lesa. S dalším krokem jsem zakopla je jeden z kořenů, ale znovu jsem se rychle postavila na nohu. Nervózní ohlednutí za světlem mi přineslo úlevu. Zmizelo. Konečně.

Tiše jsem se zasmála a ten smích setřesl všechen stres. S pohledem stále upřeným do lesa za mnou jsem začala přemýšlet, jestli se mi to celé nezdálo. Jestli to nebyly odlesky kančí krve zaschlé na kmenech stromů. Mé oči přestaly neklidně těkat ze kmenu na kmen a já se konečně uklidnila. Mohla jsem znovu pokračovat v cestě.

„Ty jsi moje maminka?“

Ten dětský hlas prořízl ticho a rozkrájel ho na malé kousky. Ozval se mi za zády a než jsem se stihla otočit, přidal se k němu dotyk. Mrtvolně ledová ruka mě chytla za zápěstí a já rychle ucukla a otočila hlavu.

Byla to holka. Malá tak, že mi sahala k pasu. Nejprve jsem vnímala jen její vrásčitý obličej. Vypadala jako stařena s dětským tělem. Pak se můj pohled zastavil u jejích nohou – bosé nohy byly zabořené v rozbředlém sněhu a mastné vlasy slepené v tlusté prameny, které sahaly skoro až ke kolenům.

„Maminko?” zeptala se mě znovu a upnula pohled do mých očí.

Na tohle jsem nebyla připravená. Můj mozek se přepl do režimu přežití. Utéct nebo zabít. Měla jsem co dělat, abych se nerozhodla ani pro jednu z těch možností. Tahle holka totiž potřebovala pomoct.

„Já…,” začala jsem ze sebe soukat jednotlivá slova, „nejsem tvoje máma. Je mi to líto.”

„Škoda,” povzdechla si dívka a pokrčila rameny. Její oči se změnily v jasně modrá světélka.

„Byla bys dobrá máma,” řekla skoro omluvně. Nato se zadívala na mé boty zabořené ve sněhu. Oči jí zazářily tak jasně, že jsem musela odvrátit zrak. Sníh pode mnou ve vteřině roztál úplně a já se ocitla po kolena v ledové kaši. Začala jsem se do ní bořit čím dál hlouběji a cítila, jak mi obepíná kolena a za chvíli i boky.

Zalapala jsem po dechu a začala rukama hrabat po kluzkém sněhu. Každý sebemenší pohyb ale mojí situaci jen zhoršoval a já se centimetr po centimetru nořila do bažiny. Máchala jsem rukama kolem sebe a křídla pleskala do rozbředlého sněhu. Nahmatala jsem jednu ze suchých větví stromu. Věděla jsem, že dlouho nevydrží.

„Pomoz mi, prosím!” vykřikla jsem na dívku, která se ode mě pomalými kroky vzdalovala. Neotočila se. Neodpověděla.

Dala bych cokoliv za to, kdyby se mi v uších ozvalo lupnutí a já najednou věděla, co dělat. Tak jako s těmi nestvůrami. Začala jsem myslet na ni. Co asi dělá? Zůstane v mém těle, až mě bažina spolkne? Bude žít můj život?

Větev zapraskala a oddělila se od kmenu.

Neměla jsem sílu křičet o pomoc. Natáhla jsem ruce nad hlavu, zadržela dech a zavřela oči. Ledová břečka mě obalila a já se stala její součástí.

Moje mysl se najednou zklidnila. V černé tmě před mýma očima se začaly objevovat jasné vzory. Tohle bude ta chvíle, kdy mi život proběhne před očima? A pak se objeví tunel a já projdu skrz? O tomhle mi už vykládala psychložka v nemocnici. Umírání prý nebolí. Alespoň né toho, kdo umře.

Čekala jsem trpělivě, ale žádný film se nekonal. Buď byl můj život tak nudný, že nebylo co promítat, nebo ještě neumřu. Ucítila jsem prudkou bolest v levé ruce a tlak v ramenou, jako by mi je chtěl někdo vykloubit za plného vědomí. Něco mě tahalo za ruce ven a já zjistila, že stoupám. Znovu jsem uměla ohnout ruce v loktu a zanedlouho se s tichým zabubláním vynořila z bažiny i moje hlava.

„Velesi,” vydechla jsem po prvním hlubokém nádechu.

Držel mě za ruce a tahal ven. Vlk běhal kolem mě v kruhu a zdálo se mi, jako by přemýšlel jak pomoct. S dalším tichým wup mě bažina propustila a já zůstala ležet na pevné zemi.

„Teď už ti nejsem nic dlužen,” pronesl Veles.

„Proč ses vrátil?” zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila vyrovnat ten nedostatek kyslíku v mém těle.

„Já se nevrátil. To on,” ukázal Veles na vlka. „Oblíbil si tě.”

Vlk zakňučel a stočil se do klubíčka u mých nohou.

„Zlaté prase je mrtvé,“ vybavila jsem si hned jeho mrtvolu ve křoví. „Někdo ho podřezal.“

„To on!“

Rychle jsem trhla hlavou za tím výkřikem a znovu ji uviděla. Její černé vlasy a zářivé oči. Pravou ruku měla nataženou nad hlavou a připevněnou Velesovým opaskem k větvi mohutného stromu. Levou ukazovala na Velese.

„Bludička,” všiml si Veles mého pohledu a zdálo se, že ho to obvinění ani trochu nevyvedlo z míry. Můj zmatený pohled se ani o chlup nezměnil, a tak Veles dodal: „Mrtvé dítě, které nikdo nepokřtil.”

Mi ale v hlavě stále zněla jen ta dvě slova. To on. Proč by to říkala? Viděla ho snad?

„Zabil jsi zlaté prase?“ otočila jsem se zpátky na Velese a pevně sevřela rty.

„Snaží se tě poštvat proti mě,“ rozesmál se Veles. „Takové už bludičky jsou. Před chvílí tě chtěla zabít, vzpomínáš?“

„Lže!“ ozvalo se znovu od kmene spadlého stromu.

„Mlč!“ okřikl ji Veles a znovu se mi podíval do očí. „Teď musíš zabít ty ji,” řekl tiše, jako by to byla samozřejmost. „Jinak ti nedá pokoj. Jakmile odejdeme, najde způsob jak se osvobodit a bude tě pronásledovat, dokud nedokončí, co začala.”

Zabít dítě? Malou holku? To přece nemůže myslet vážně. Zabila jsem ty nestvůry, ale ani jsem nevěděla jak. Bylo to automatické. Instinkt. Obrana.

Podívala jsem se bludičce do očí. Malé plamínky uvnitř zorniček zazářily a naše pohledy se střetly. Čišel z nich smutek. Její tmavě modré rty se pohnuly a hlas byl až nečekaně tichý.

„Tak mě zabij. Udělej, co říká!”

S děsivým výkřikem se prohnula jako luk. Trpěla. Jako by jí něco požíralo zaživa. Tak jako mě v před pár měsíci. Chtěla umřít, protože věděla, že je to jediné východisko. Koutkem oka jsem zkontrolovala Velese. Zdálo se, že si to představení užívá. Vlk na místě přešlápl, ale Veles ho pohybem ruky zarazil.

Nahmatala jsem dýku u mého stehna a pevně ji sevřela. Najednou mi připadala těžší než obvykle. Zabít dítě. Malou holku. Znovu jsem se jí zahleděla do očí. To, co prožívala, to už nebyl život. Zbyla z ní jen slupka se zbytky duše uvnitř. Ale měla jsem právo to vykonat? Byla jsem ta, co to měla rozhodnout? Co když je tady jiná cesta, o které nevím já ani Veles? Co když ji zabiju a pak zjistím, že mohla žít?

„Zabij mě!” vykřikla bludička a tentokrát to byl projev zoufalství. Rozběhla se na mě, ale Velesův opasek kolem její ruky jí rychle strhnul zpátky ke stromu.

„Jsem přece anděl. Nemůžu tě zabít,” vykřikla jsem a upnula pohled na svá křídla ušpiněná od bahna. Černá křídla.

Bludička znovu vystartovala. Tentokrát ji ale opasek nezastavil. S hlasitým prasknutím jeho oko povolilo a spona se uvolnila. Bludička mě ve zlomku vteřiny povalila na zem a já ji přiložila dýku k tepně na krku. Její ostré nehty se mi vrývaly do obličeje. Stačilo jen zasunout dýku do toho měkkého místa a ten nepokřtěnec by se vrátil tam, kam patří.

Nepokřtěnec. To slovo mi problesklo hlavou a já najednou úplně ztuhla. Levou rukou jsme se pořád bránila škrábancům, ale nůž z pravé vypadl. Místo něj jsem poslepu nahmatala zbytky sněhu.

„Křtím tě,” vykřikla jsem.

„Nejsi moje máma!” sykla na mě bludička a vytrhla mi pramen vlasů z hlavy. Zařvala jsem bolestí, ale ihned jsem pokračovala.

„budeš nosit jméno…”

„NEJSI MOJE MÁMA,” vykřikla bludička znovu a zasadila mi hluboký škrábanec nad klíční kost.

„Marie!” vykřikla jsem a chrstla jí sníh do obličeje

Uklidnila se. Přestala křičet. Modrá světla v jejích očích vyhasla. Jako dvě jiskřičky opustily její tělo, spojily se v jednu velkou jiskru a ta odletěla k nebi. Její tělo se svalilo na mé a na tváři se mu objevil klidný úsměv.

Otočila jsem se na Velese a zpražila ho nelítostným pohledem. Nevěřila jsem, že o téhle druhé možnosti nevěděl.

„Bude z tebe dobrý anděl,“ řekl Veles, zatímco jsem se dostávala z pod mrtvého těla. Nato se vydal směrem k Věčnému stromu.

Na chvíli se mě zmocnil vztek. Proč bych měla být anděl? Nechtěla jsem to. Ze všeho nejvíc jsem chtěla domů. Čím víc jsem o tom ale přemýšlela, tím víc mi přišlo, že to tak nakonec skončí. A že je to tak vlastně správně. Zachránila jsem ji. Alespoň myslím, že právě to se teď stalo. Můj život začínal mít znovu smysl. Nikdo kolem mě nechodil po špičkách. Nikdo se na mě nedíval, jako bych tady za pár týdnů neměla být. Nikdo, k čertu, nezíral na moji plešatou hlavu. Ty pohledy jsem nesnášela.

Vstala jsem.

Rozhodila rukama a ze křídel odlétly kusy zaschlého bláta.

Vyhodila jsem dýku do vzduchu. Párkrát se otočila kolem své osy a já ji bez přemýšlení chytila do ledové dlaně. Zasunula jsem ji do pouzdra u stehna. Automaticky, jako bych to dělala už tisickrát předtím.

Usmála jsem se nad tou šancí, kterou mi Štědrý den dal a pak jsem vykročila za Velesem.