Nebesa (09:40)

Nebyla jsem schopná vstát. Všechna síla jako by mě během okamžiku opustila. Konečky prstů prokřehly i v rukavicích a ke každému pohybu jsem se musela nutit. Říkala jsem si, že je to určitě tím stresem, který na mě dolehl – teprve teď jsem si uvědomila, že jsem před malou chvílí mohla přijít o život. Věděla jsem ale, že tím to není. Byl to stejný pocit, jako když jsem ležela na nemocniční posteli a nebyla schopná z ní slézt, i když jsem to tolik chtěla.

„Něco se tam dole děje,“ zašeptala jsem a otočila se k Velesovi. Neslyšel mě. Soustředil se. Z jeho rukou vycházelo tmavě rudé světlo a těla psohlavců mizela v ohni. Nespálil je. Spíš se jakoby vsakovala do země až po nich nakonec nezbyla ani stopa. Vlk ležel Velesovi u nohou a spokojeně oddechoval.

Za pár okamžiků byl Veles s úklidem hotový a do zbytků ohně přiložil spadlou větev. Oheň ji začal ukusovat a zapraskal.

„Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly,“ zhodnotil můj stav Veles a já s ním v duchu souhlasila.

„Dlužím ti ještě jednu odpověď,“ pronesl veles a posadil se čelem k ohni. „Kde to vlastně jsme?“ zopakoval Veles otázku, kterou jsem mu před bitvou položila. Na chvíli se zamyslel a vytáhl z váčku dva tmavě zelené listy.

„Na tohle by ti dal každý jinou odpověď,“ pokračoval a já protočila očima. Další hádanka. Proč mi tohle dělá?

Přečetl výraz v mém obličeji a usmál se. Někde z hlubin kabátu vytáhl sklenici a otevřel ji. Listy do ní namočil. Lepkavá tekutina se natáhla do tenkého provázku. Med. Tmavý a hustý.

„Kdysi tomu místu říkali Prav. Místo absolutní světla a spravedlnosti. To bylo ještě v dobách, kdy lidé věřili.“

Tenký pramínek medu se přetrhl a Veles jeden z listů zvedl k mé puse.

„Sněz to,“ pobídl mě.

„Cože?“ vyhrkla jsem a zamračila se na lepkavý list. Nevěř tomu, co ti dá někdo cizí. To říkal táta vždycky, když jsem šla ven a okamžitě jsem si vybavila jeho hlas. Nikdy jsem se jeho radou nemusela řídit a tohle vypadalo, jako první velký test.

„Postaví tě to znovu na nohy,“ řekl Veles.

Vtom jsem si znovu vzpomněla na mámu a tátu, na psohlavce, na nemoc, která mě rozežírala zevnitř možná i v tenhle okamžik. Co jsem mohla ztratit, když list vložím do úst? Odpověď byla jednoduchá. Nic. Všechno už jsem nechala za sebou ve svém opravdovém světě. Jestli tady mám zůstat trčet napořád, tak nehodlám litovat toho, co jsem neudělala. Navíc jsem Velesovi věřila, i když jsem ho znala krátce.

Rozhodla jsem se. Otevřela jsem pusu a vystrčila jazyk.

Veles se usmál a vložil na něj list. Sladká chuť mi prostoupila hluboko do mozku. Zakousla jsem se do něj a sledovala, jak Veles dělá to samé, co já. Chuť medu za pár vteřin zmizela. Nezamaskovala hořkost tak intenzivní, až mi zkřivila obličej.

Veles se uchechtl mému zašklebení a začal vyprávět.

„Já tomuhle místu říkám rezervace nebo vězení.“

„Vězení? Přece musíš být něco jako bůh, ne? Jak můžeš být uvězněný?“ zeptala jsem se a poposedla si blíž k ohni. Příjemně hřál a uklidňoval. Zahleděla jsem se do plamenů.

„Víra,“ řekl Veles tiše. „Kdysi jsem vládl mocné říši. Měl jsem stovky služebníků. Ale pak se víra ztratila a moje moc se zmenšovala, stejně jako území, které nám zbylo.“

„Nám?“ vydralo se mi z úst. „Je vás…“ začala jsem, ale jazyk mi ztěžkl a do hlavy se vlila otupující horkost. Zdálo se mi, jako by se plameny ohně přibližovaly, i když já se vůbec nepohla. Tak jo, ten list asi nebyl obyčejná pampeliška. Znovu jsem si v duchu zformulovala svoji otázku a soustředila se na každé slovo.

„Je vás… víc?“

„Jsme bohové. Zčásti zapomenutí a zčásti stále živí. Ale nesmíš předbíhat. Na počátku totiž nebylo nic než ticho a nekonečné vody. Nad nimi bděl prastarý bůh…“

Vtom žár plamenu rozpůlil tlusté poleno a do nebe se vzneslo hejno jisker. Nevnímala jsem nic, než ten oheň a Velesův hlas. Tváře mi hořely a dlaně se začaly potit. Jiskry se zformovaly do postavy starce s dlouhou holí zakončenou jasným světlem. Jeho hruď zakrýval plnovous a hlavu chránil vysoký klobouk. Moje myšlenky se rozeběhly všemi směry a já už je nemohla udržet pohromadě.

„Gandalf?“ zašeptala jsem a zkousla si ret.

„Ne, jmenoval se Rod,“ zvýšil Veles hlas a pokračoval: „A jednoho dne se ponořil do temných hlubin, nabral hrst země a rozprostřel ji po vodě. Tak vznikl svět a uprostřed něj i tohle místo.“

Jiskry se rozkmitaly a já je sledovala jako uhranutá. Starci se objevila pevná půda pod nohama. A na ní začali chodit lidé a obdělávat půdu. Zvířata spásala travnaté louky a koně se rozběhli po volné krajině.

„A dál?“ vydechla jsem.

„Pak Rod stvořil člověka a člověk uvěřil ve mě. A já lidem víru oplácel věčným životem. Byl tady však další bůh.“, pokračoval Veles a jeho hlas potemněl. „Rozléval po zemi bouřky, blesky a chtěl všechnu víru jen pro sebe.“

Oheň znovu zapraskal a prostor nad lidmi z jisker prořízl blesk tak jasný, že jsem si rukou zakryla oči. Když jsem znovu zaostřila, objevila se vedle Roda další postava. Další stařec, ale tentokrát s helmou s ostny a palcátem se čtyřmi blesky po stranách.

„Tohle asi nebude úplný dobrák, co?“ otočila jsem se na Velese. Moje smysly byly pořád ještě na výletě, oči hledaly v okolí záchytné body, ale mozek začínal pracovat. Nebo jsem si začala na ten stav zvykat? Tak jako na svět okolo?

„To ne,“ rozesmál se Veles. „Je to Perun. Bůh hromu a blesku. Můj odvěký nepřítel.“

„Takže jsem v nebi?“ zeptala jsem se a zrak upnula na peří na mých zádech. Veles jen zavrtěl hlavou a povstal.

„Pojď,“ řekl tiše a nabídl mi svou ruku. „Nepůjdeme daleko. A to, co uvidíš, tě překvapí.“

Tomu se dalo jen těžko odolat. Nechala jsem jiskry jejich vlastnímu osudu a podala jsem Velesovi dlaň. Pomohl mi vstát a já zavrávorala, ale rychle si zvykla na zkreslený svět kolem mě. Rozešli jsme se směrem ze kterého přišli psohlavci a po pár minutách jsme došli na kraj lesa.

Přede mnou se otevřela krajina. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen další trik toho listu. Další pokřivený obraz v mé hlavě, který jen reaguje na to, co Veles říká. V údolí pod námi jsem ale spatřila domy. Prohlížela jsem si je jeden po druhém. Barevné střechy. Lampy. Silnice. Auta. Vlak.

Zadržela jsem dech.

Tohle nebylo nebe. Nebylo to nic starého. Nic mýtického. Tohle bylo… normální. České.

Někde uprostřed zablikalo červené světlo. Pomalu. Pravidelně. Zaměřila jsem na něj zrak. A v tu chvíli mi něco v hlavě zaklaplo.

„Ne…“ vydechla jsem.

Ten komín jsem znala.

Viděla jsem ho z okna. Každý večer. Každou noc. Udělala jsem krok dopředu, jako by mě to světlo přitahovalo.

„To není možné,“ zašeptala jsem.

Hlas se mi zlomil.

„To je… moje město.“

Veles se vedle mě ani nepohnul. Jen přikývl a ukázal na strom vedle mě. Oči mi sjely ke kmenu a našly ceduli. Bílou, železnou, s červeným nápisem v rámečku. Přimhouřila jsem oči, donutila svět, aby se znova zaostřil a začala číst. Už dopředu jsem ale věděla, co na ní uvidím.

Vojenský újezd Libavá
Civilistům vstup zakázán
Prostor je střežen Armádou České Republiky

Srdce se mi rozbušilo tak silně, až mě to zabolelo. Nemohla jsem jen tak stát. Město bylo pode mnou jako na dlani a já chtěla být co nejdříve pryč z tohohle pitomého snu. Byl přece Štědrý den. Musela jsem být doma.

Rozběhla jsem loukou směrem k údolí. Směrem k mému domovu. Nemyslela jsem na to, že se tam objevím ve zbroji a s křídly. Prostě jsem jen běžela.

Otočila jsem se na Velese s nadějí, že mě nebude pronásledovat. Že za mnou nepošle vlka nebo jedno ze svých kouzel. Prudký náraz mě zastavil a já se zkácela k zemi. Nechápala jsem, co se děje. Vždyť přede mnou před chvíli nic nebylo. Jen otevřená krajina.

Rychle jsem zvedla hlavu a nevěřila tomu, do čeho jsem narazila.

Veles.

Vrazila jsem do něj zezadu. On ke mě sklopil pohled a zatvářil se vážněji, než kdy předtím. Znovu mi nabídl svou dlaň.

„Vězení a rezervace. Tak tomu říkám já, pamatuješ?“

„Sakra,“ vykřikla jsem z plných plic.

„Tenhle újezd, jak tomu teď říkají, je to jediné, co zbylo ze sídla bohů,“ promluvil znovu Veles. „Ven se dostaneš, jen když si to ona,“ Veles natáhl ruku směrem k mému domovu, „bude přát. Musíš jí dát, co chce.“

„Jaro,“ problesklo mi hlavou, „musím jí dát Vesnu a jaro.“

„Musíme jít,“ přikývl Veles. „Věčný strom už není daleko.“

Znovu jsem se zadívala na město pod sebou. Někde tam dole je moje rodina. Táta. Máma. Lukáš. Život, který mi utíkal mezi prsty. Život, který byl ještě před pár dny tak blízko, ale teď se mi zdál čím dál tím víc vzdálený.

Vlk mi dloubl do dlaně a já ho pohladila po čumáku.

„Já vím,“ zašeptala jsem, otočila se zády k domovu a les mě opět pohltil.