Gabriela (07:40)

Tma. Ne taková, jako když zavřu oči. Tahle byla těžká. Hmatatelná. Zkusila jsem se nadechnout a šlo to. Dobře. To byla první dobrá zpráva – ještě jsem neumřela.

Poslední rok jsem měla divné sny. Tenhle mezi ně zapadal až moc dobře. Pohla jsem nohama a ony se otřely o tu nejjemnější látku, jakou jsem v životě pocítila. Zahřívala mě. Obepínala mě a udržovala v teple i v téhle studené tmě. Byla jako spacák na letním táboře před dvěma lety. To jsem na něm byla jako vedoucí naposledy. Ta vzpomínka mě zahřála u srdce. Začala jsem věřit, že to možná bude přece jen příjemný sen.

Pohla jsem rukama. Ozvalo se ostré „švis“ a ta látka najednou zmizela. Místo ní se dostavila prudká bolest vystřelující do středu zad. Část mého těla, o které jsem doteď nevěděla, že ji mám, prudce narazila do kamenné stěny hned vedle mých ramen. Natáhla jsem ruce a nahmatala kámen nade mnou.

Pohřbili mě zaživa. To byla první věc, která mě napadla. Myšlenka na smrt úplně potlačila to rozumné ve mě a srdce mi začalo bít doslova o život. Ruce začaly samy od sebe bušit do té kamenné desky nad mojí hlavou. Křičela jsem o pomoc. Nevím, co přesně, ale křičela jsem ze všech sil. Muselo to trvat jen pár vteřin, ale přísahám, že mi to v tu chvíli připadalo, jako bych se snažila tu desku rozbít na kusy celé hodiny.

Síly mi došly rychleji, než jsem doufala, a nezbývalo mi nic jiného, než se uklidnit. Nepanikařit. Věděla jsem, že se za chvíli probudím. Stejně jsem ale toužila zjistit, co má tohle všechno vlastně znamenat. Zvedla jsem nohy do výšky a prsty se zapřela do studeného kamene. Ruce jsem opřela o stěnu a prozatím ignorovala tu hřejivou látku, která je sama od sebe následovala.

Zatla jsem zuby, zadržela dech a napnula svaly.

Překvapilo mě, jak silné mé tělo najednou je. Deska zaskřípala, pohnula se a odkryla svět tam venku úzkou mezírkou. Po těle mi naskočila husí kůže a já si poprvé uvědomila, že jsem… nahá. Do teplého vzduchu mé rakve se začal valit chlad a vůně tlejícího listí. S nohama nad hlavou jsem kousek po kousku odsunula desku natolik, až jsem byla schopná vykouknout ven.

S rakví jsem měla pravdu. Měla jsem dokonce svou vlastní hrobku z kamenných kvádrů. Znělo mi to trochu zvráceně, ale potěšilo mě to. Mám sama sebe ještě stále natolik ráda, že se nedám jen tak pod zem. Alespoň ve snu ne. Musela jsem se tomu zasmát. Miluju sny, protože byly poslední dobou tím jediným vzrušením, které jsem měla.

Vysoukala jsem se z rakve na měkké měsíční světlo. Očima jsem hledala něco, co by mi řeklo, kde jsem. Odsunutá kamenná deska byla drsná a zčásti porostlá mechem. Žádný nápis. Žádná stopa. Přede mnou byl průchod do další místnosti a napravo mě z malého okna měkkým světlem ozařoval srpek měsíce. Venku muselo každou chvíli svítat.

Moje tělo se otřáslo. Prsty u nohou mě začaly bolet chladem a já si uvědomila, že jsem tady jen na návštěvě. Ne v té hrobce, ale v tomhle těle. Nebylo moje. Bylo mnohem vyšší, vyrýsovanější a plnější než to moje. A taky mělo křídla. Bílá křídla sahající od temene hlavy až k jejím, vlastně mým, kolenům. Znělo to šíleně a vážně to i šílené bylo. Sledovala jsem ta křídla jako zhypnotizovaná a bezmyšlenkovitě jsem si obtočila pramínek dlouhých hnědých vlasů kolem prstu. Tohle jsem dělala vždycky, ale když jsem si to uvědomila teď, málem jsem se rozbrečela. Tolik jsem si přála mít taky takové vlasy, ale tyhle jsem měla jen propůjčené. Už teď jsem si je záviděla

Pohla jsem rukama a křídla je následovala úplně stejně, jako prsteníček následuje malíček. Chvěla jsem se zimou po celém těle a přestávala cítit prsty u nohou. Proto jsem se do křídel objala, ale pomohlo to jen z části.

Něco za mými zády zavylo a já strachy tiše vypískla a prudce se otočila. Bylo tam jen další okno. Ten zvuk musel přicházet zvenku. Na okamžik jsem si připadala jako z kamene. Tak jako všechno okolo.

Z transu mě znovu vytrhlo až mravenčení konečků prstů na nohou. Jako by mi do nich někdo zabodával tisíce drobných jehliček. Tohle není dobrý. Nejsem sice mrtvá, ale brzo tady umrznu. Duše začala chápat, že se tady chvíli zdržím a mozek opakoval jen jednu větu: „Musíš se zahřát.“

Vyrazila jsem prozkoumat malou místnost přede mnou. Stále v mém hřejivém objetí jsem opatrně prošla otevřeným otvorem. Čekala jsem nějakou past, ale místo ní přišel pocit vysvobození. Ať už mě tady zavřelo cokoliv, nechtělo to, abych umrzla. Na kovaném stojanu po pravé straně místnůstky visela lesklá bílá zbroj.

Byla nádherná. Na chvíli jsem jen stála a dívala se na ni. Připadalo mi absurdní si ji obléct. Jako bych se chystala převléct za bojovnici z komiksu. Jenže cvakání mých zubů v zimě mě rychle vrátilo do reality.

Nejdřív spodní vrstva – dlouhá mikina a něco jako legíny. Jakmile jsem do nich vklouzla, přestala jsem se klepat. Látka mě pevně obepnula, ale nechala prostor tam, kde bylo potřeba.

Pak přišel na řadu lesklý kov.

Ten na hruď byl studený na dotek. Při bližším pohledu jsem si všimla spousty drobných škrábanců. Někdo se je snažil přeleštit, ale i tak jasně říkaly, že tahle zbroj není jen na ukázku. Vzadu měl plát úzkou mezeru odspodu skoro až k lopatkám. Jasně. Prostor pro křídla. Jakmile jsem ho přetáhla přes hlavu a on přilehl k tělu, chlad zmizel úplně. Dosedl tak přirozeně, až mě napadlo, že tohle tělo zná líp než já.

Zkusila jsem pohnout rukama a roztáhnout křídla. Na zádech to zabolelo a já ucítila, jak se mi opírají o hrany kovu. Upřímně, doufala jsem, že bude pohodlnější, ale nemohla jsem si vybírat. Nárameníky mi sedly na klíční kosti, zlatý pás obepnul boky, nohy vklouzly do vysokých bot a prsty do pohodlných rukavic.

Vtom jsem si všimla něčeho dalšího. Naproti zbroji visel krátký meč. Nebyl jako ty, které jsem znala z filmů. Působil… prakticky. Potěžkala jsem ho v ruce. Vypadal spíš jako delší kuchyňský nůž než opravdová zbraň. Dýka. Ani nevím, jak se to stalo, ale má ruka ji sama od sebe zasunula do pouzdra na pravém stehně. Jako by si zbroj sama pamatovala, že tam patří.

Stála jsem tam v tichu a poprvé od probuzení mi nebyla zima. Ani trochu. Zvedla jsem ruku. Křídlo se pohnulo spolu s ní.

Dobře, pomyslela jsem si. Jestli je tohle sen, tak je až podezřele praktický.

A jestli není… tak jsem aspoň oblečená. Být oblečená je vždycky dobrý start.

Nevěděla jsem, co teď. Neměla jsem ponětí, co se ode mě čeká. Ze všeho nejvíc jsem doufala, že se probudím. Ve své posteli, ve svém domě, u své rodiny. Nic z toho se ale nestalo a já začala přemýšelet.

Zůstat v hrobce ale nedávalo smysl. A čekání jsem měla poslední dobou až po krk. Zatlačila jsem do kamenného bloku přede mnou. Znovu mě překvapilo, kolik síly mám. Blok se odsunul a odhalil zimní krajinu s nedalekým lesem. Vůně tlejícího listí zesílila a já podvědomě vytáhla dýku z pouzdra.

Ozvalo se zavytí. Dlouhé a táhlé. Přímo z lesa přede mnou. Hned nato se objevila dvě malá očka a zasvítila na mě ze tmy.

Bála jsem se. Nemá smysl lhát a říkat, že ne. Příliš rychle jsem se ale naučila, že se strachem se žít nedá. Buď mě ten strach ovládne, anebo budu žít. Ale obojí dohromady nejde. A tak jsem ho překonala, tak jako tolikkrát za uplynulých pár měsíců. Roztáhla jsem křídla a vykročila do tmy.

Zbývalo mi snad něco jiného?