Lukáš (08:25)

Ne.

Přesně to jsem se chystala tátovi bez rozmyslu odpovědět. Nebylo potřeba teď mluvit s nikým jiným. Nebyl to nikdo z mého světa. Nebyl pro mé poslání důležitý.

Jenže ona ho znala a její tělo začalo působit. Otočilo k němu hlavu. Zkusila jsem ho zastavit, ale její city a zvědavost byly silnější než má vůle. Pohlédla jsem mu do hnědých očí. Usmál se a můj mozek zaplavila vlna hormonů štěstí, ke kterým se přidala vůně lesa.

Ten les nebyl tady a teď. Byl někde daleko. Teplý, s měkkou hlínou protkanou stovky let starými kořeny. Šli jsme vedle sebe úzkou pěšinou. Slunce se nám opíralo do zad a my se smáli. Ani nevím čemu, ale ten smích byl lehký a osvobozující.

Občas mi podal ruku, když jsme stoupali po vysokých kamenech. Já ji pak pustila, protože cesta byla rovná, ale vyhlížela jsem další kameny, další kmeny ležící přes cestu, další překážky, další příležitosti.

Zastavili jsme se na vyhlídce. Před námi byla otevřená krajina s městem v dálce. Vítr mi cuchal vlasy a on mi je bez ptaní shrnul za ucho. Zaskočilo mě to. Nebylo to plánované. Nebylo to okázalé. Bylo to jednoduché a samozřejmé.

Otočila jsem se k němu a viděla rozpaky v jeho obličeji. Srdce se mi rozbušilo a já zavřela oči. Čekala jsem. Trpělivě. Tělem mi projela vlna a já ucítila jeho dlaň na mém pasu. Zachvěla jsem se. Cítila jsem jeho dech.

„Tak mám teda zastavit?“ ozval se táta a zvedl obočí.

Mrkla jsem a obraz se rozpadl. Auto. Silnice. Zamlžené sklo okna. Moje ruce sevřené v klíně tak pevně, až mě bolely.

„Ne,“ vydechla jsem rychleji, než jsem chtěla. Hlas mi zněl jinak. Měkčeji. Nechápala jsem proč.

To, co jsem právě cítila, nedávalo smysl. Byla to vzpomínka. Její. Ne moje. Byla bezvýznamná. Aspoň by měla být.

A přesto… byl ten pocit příjemný.

Všechny emoce, které jsem znala, měly jasnou funkci. Strach varoval. Vztek chránil. Smutek uzavíral. Tohle ale nevedlo nikam. Neřešilo nic. Jen se rozlévalo pod kůží a nutilo mě zpomalit a zrychlit zároveň. Chtěla jsem to odstranit. Potlačit. Oddělit se od toho. Jenže tělo si ten okamžik pamatovalo jako maják nad obzorem a odmítalo se od něj odtrhnout.

Znovu jsem se podívala na tátu, jen abych se nemusela dívat ven z okna. Tohle není moje vzpomínka, zopakovala jsem si. Mám tady úkol. Ale něco ve mě chtělo ten pocit zažít znovu.

Uklidnila jsem se. Hlava opět začala přemýšlet. Táta neříkal nic a já taky neměla důvod mluvit. Dorazili jsme domů a já s kaprem vyrazila za mámou. Otevřela jsem dveře a čekala, jestli si vzpomněla na to, co dnešní den znamená.

Do nosu mě udeřila vůně vařených brambor a vajec a v uších se rozezněla melodie, kterou jsem znala. Nesem vám noviny.

Výborně. Začíná zase věřit.

„Ahoj, nesu kapra,“ zakřičela jsem do domu a zouvala si boty. „Chceš ho pomoct připravit?“

Na odpověď jsem chvíli čekala. Déle, než by mělo být nutné.

„Dones ho sem,“ ozval se mámin hlas z kuchyně.

Prošla jsem obývacím pokojem a minula to prázdné místo v rohu.

Stromeček.

Položila jsem tašku s kaprem na kuchyňskou linku.

„Už teď na něj mám chuť,“ usmála se na mě máma, zatímco protlačovala brambory přes sítko do velké mísy.

Začala jsem kapra vybalovat, ale ona mě zarazila.

„Kapra zvládnu sama. Vím, jak nenávidíš krev,“ otočila se na mě. „Pochopila jsem, že tohle mají být opravdové Vánoce?“

Přikývla jsem a ona se koukla do obýváku.

„Tak běžte s tátou vybrat stromeček.“

Víra. Vrací se.

Pocítila jsem ten náznak víry až do morku kostí. Mé lidské oči ho neviděly, ale ona ho v mém světě uvidí. Byl slabý. Zmizel tak rychle, jak se objevil. Jako malý plamínek, ze kterého zbyde jen rozžhavený uhlík, který je potřeba rozfoukat. Musela jsem na něm začít pracovat, aby se do večera rozhořel.

„Díky,“ odpověděla jsem a její obličej zvážněl. Kdo ví, kdy jí tohle někdo řekl naposled?

„Za co, prosím tě?“

„Za to, že jsi,“ odpověděla jsem vážně a ona nevěděla, co na to říct. Chvíli se na mě dívala a pak uhla pohledem zpět do salátu. Odešla jsem najít tátu, ale máma mě znovu zastavila.

„Jo a jen ať víš, v pokoji ti pípal mobil. Proč sis ho vlastně nevzala s sebou?“ zeptala se.

„Zapomněla jsem,“ zalhala jsem a změnila směr do mého pokoje. Co je mobil, jsem nevěděla. Když jsem bylo člověkem naposledy, nic takového jako mobil ještě neexistovalo. Taky mi bylo jedno, že pípá, ale musela jsem být Gabriela a pochopila jsem, že ho nosí s sebou.

Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Vtom se ozvalo hlasité „cink“ z nočního stolku. Tak mobil byl to tlusté zrcátko. Vzala jsem ho do ruky a on se na mě znovu rozzářil.

24.12.2025
8:58

WhatsApp:
5 nových zpráv od Luki
„Ahoj, nemohli bychom …“

Zprávy nebyly důležité. Dala jsem telefon do kapsy a vydala se najít tátu. Hned, co jsem vyšla ze svého pokoje, uslyšela jsem jeho hlas.

„Z mojí hlavy to nemá, vážně,“ vysvětloval mámě. Couvla jsem zpátky do pokoje, zůstala stát ve dveřích a poslouchala.

„Ať už se s ní děje cokoliv, je to lepší, než když byla jen zalezlá v pokoji v depresích,“ odpověděla máma tlumeným hlasem a po chvilce dodala: „Zkontroloval jsi telefon?“

„Mám ho pořád u sebe, ale výsledky budou nejdřív odpoledne.“

„Já vím,“ povzdechla si máma. „Jsem vlastně ráda, že mám co na práci a nemusím tady jen sedět a čekat.“

„Kde vlastně je?“ zeptal se táta.

Mobil mi v ruce zavibroval a ozvalo se další cinknutí. Zalezla jsem hlouběji do svého pokoje.

„Asi v pokoji na mobilu. Celou dobu jí někdo psal.“

„To bude Lukáš, dneska jsme ho viděli u obchodu.“

Znovu jsem se podívala na mobil a on mi pohled oplatil připomínkou šesti nových zpráv.

„Řekla ti už, proč se rozešli?“ řekla máma tak potichu, že jsem si části slov musela domýšlet.

„Ne, a já se neptal. Jen vím, že to nebylo z jeho hlavy. Chlapi tohle poznají,“ uzavřel rozhovor táta a chvíli bylo ticho.

Čekala jsem, kdo promluví jako první. Vědět o sobě něco víc bylo důležité. Vtom jsem ale uslyšela tátovy kroky. Přiskočila jsem k zrcadlu a začala předstírat, že se upravuju.

„Tak jedem pro stromeček, Gabko?“

Předstírala jsem leknutí. Pak jsem souhlasila a za chvíli jsme stáli znovu venku u auta. Táta sklopil zadní sedačky a chystal se usadit dovnitř.

„Nemáš pilu,“ mrkla jsem na něj a namísto děkovného pohledu se mi vrátil nechápavý výraz. Nechápala jsem, jak mohl zapomenout na pilu. Přece stromeček nevytrhne ze země holýma rukama?

„Přece pro něj nepojedeme do lesa?“ zeptal se mě táta překvapeně a opřel se o dveře auta.

Teď jsem mu pro změnu nechápavý výraz vrátila já. Stromky přece nerostou na parkovištích? Kde jinde bychom pro něj jeli než do lesa? Něco mi unikalo a on mi nedával příliš času přemýšlet nad odpovědí.

„Myslela jsem, že si ho vybereme v lese,“ řekla jsem a naoko pokrčila rameny. „Tak nějak… správně.“

Muselo to být správně. Tak jako s kaprem. Nebyla jiná možnost.

Táta se na mě podíval skrz přimhouřené oči. Já se na něj usmála, protože nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Beze slova zašel k pracovnímu stolu, nad kterým byla zavěšená modrá železná pila. Položil ji opatrně do kufru auta.

„Takhle jsem to naposledy dělal s mým tátou,“ zasnil se jen co se zabouchly dveře kufru. „Tak jedeme?“

Přikývla jsem a znovu se pohodlně usadila na přední sedačku. Rozjeli jsme se a odbočili na druhou stranu než posledně. Před námi se na kopci objevil les zahalený v mlze. Uprostřed lesa se tyčily skály. Vyhlídka. Přesně ta, kterou jsem viděla ve vzpomínce.

Jemné vibrace v kapse předznamenaly další tlumené „Cink“ z mého mobilu. Ignorovala jsem ho, ale táta se na mě otočil.

„To si ani nepřečteš, co ti píše? Jako chlap ti řeknu, že to od tebe není fér.“

Neměla jsem zasahovat do takových záležitostí. Bylo to nebezpečné. Na zemi se člověk nesmí připoutat. Ne k lidem, ne k místům, ne k těm maličkostem, které se tváří jako nic a přitom jsou to háčky. Háčky, které by nakonec vedly k vraždě.

Všechno, co tu dělám, má mít směr. Řád. Úkol. Jsem člověk jen na jeden den. Takový je rituál a mé poslání.

Jenže tělo pod mou kůží mělo vlastní mapu. A na té mapě bylo jeho jméno Lukáš vyryto hluboko.

V kapse mi znovu zavibrovalo tlumené „cink“. Jako znamení. Jako volání.

Vytáhla jsem mobil.

7 nových zpráv od Luki
„Ahoj, nemohli bychom …“

Hleděla jsem na tu svítící obrazovku a nepohnula se. Nenáviděla jsem, jak snadno se dá lidské tělo oklamat pár písmeny. Předstírala jsem, že čtu, a v duchu počítala do dvaceti.

Pak jsem odvrátila zrak od obrazovky a přinutila se dívat ven. Myslela jsem na bezpečné věci. Stromy. Sníh. Tma mezi kmeny. Má paní, Vesna, a to, proč jsem procitla. Rituály, které musím vykonat, aby jaro znovu přišlo. Víru, kterou musím získat.

Jenže mobil stále svítil a světlo na mě dopadalo, jako když někdo nechá pootevřené dveře.

Neměla jsem to dělat.

Věděla jsem to naprosto přesně a stejně jsem pomalu zvedla prst.

Kdybych byla ve svém těle, nic z toho by se nestalo. Ve svém těle bych byla pevná a chladná jako kámen. Ale tohle tělo mělo teplo. A to teplo se chtělo dotknout ohně. A já to chtěla spolu s ním.

„Já se na ně teda podívám,“ zašeptala jsem spíš sobě než tátovi, který už dávno sledoval silnici. „Jen abych věděla…“

To byla lež. Malá, lidská a hrozně snadná.

Namířila jsem prst na jeho jméno a dotkla se ho.

V tu chvíli se mi uvolnily prsty levé ruky a přestaly křečovitě svírat mobil. V hrudi se mi rozlil ten příjemný, nesmyslný pocit a já ho měla chuť zakousnout a ochutnat.

Selhala jsem. Na malý okamžik.

A zároveň… udělala první krok.

Začala jsem číst.