Baňka (09:40)

Z obýváku se ozývala hudba královského bálu, na který se Popelka potají chystala. Máma s tátou sledovali princův první tanec a jedli cukroví.

Vzala jsem do ruky poslední ze stříbrných baněk z kartonové krabice. Třpytky na ní vypadaly jako zmrzlý sníh. Pověsit poslední baňku byl vždycky magický moment. Síla Věčného stromu se pak naplno projevila, jen nikdo dopředu nevěděl jak. Lidé jí říkaly „kouzlo Vánoc“. Mohla urovnat vztahy, mohla léčit, mohla předpovídat budoucnost.

Natáhla jsem ruku k jedné z větví a obmotala kolem ní tenký háček s baňkou. Chytla jsem baňku mezi tři prsty a sledovala svůj rozpláclý obličej s ještě rozpláclejším pozadím za ním. Pomalu jsem baňkou otáčela, abych si ji prohlédla ze všech stran.

Světýlka na stromě na okamžik pohasla a pak se to stalo.

Odraz mého obličeje v baňce se narovnal. Hlava se otočila, aniž bych já pohla svou. Odraz se vzdálil a pod mojí hlavou se v baňce objevilo tělo. Sledovala jsem svůj vlastní pohyb. Běžela jsem a v očích jsem měla napětí. Možná strach? Z levé části baňky se vynořila další postava. Byla to máma.

U ucha měla mobil a mluvila do něj. Přikyvovala. Občas něco odpověděla. Najednou se jí v koutcích očí zaleskly slzy a začaly si hledat svou cestu k zemi. Já stála u ní a poslouchala. Obličej jsem přilepila k telefonu z druhé strany, aby mi neuniklo ani slovo toho rozhovoru. Pevně jsem ji objala a zabořila hlavu do jejího ramene.

Za námi přispěchala další postava. Táta. Podíval se na mámu a ta jen tiše přikývla. Naposled odpověděla do telefonu a pustila ho na zem. Táta objal mě i mámu a otřel si oči. Něco řekl, ale z baňky nebylo nic slyšet – bylo to jako sledovat němý film a domýšlet se, co herci vlastně chtějí říct.

Takhle umírá víra.

Přitáhla jsem si baňku blíž. Zkoumala jsem každou vrásku na mámině obličeji s nadějí, že mi řekne víc. Podívala jsem se tátovi do očí, ale nebyla jsem schopna rozklíčovat, co je v nich ukryto.

Mrkla jsem a obraz zmizel.

Zůstala jsem v baňce zase sama. Byla jsem opřená o mohutný kmen dubu. Sníh padal ve velkých hustých chomáčích a já přes něj měla problém vidět svůj odraz. Za mnou byla vysoká budova s věží a křížem. Kostel.

Někdo ke mě přistoupil. Vypadal jako Lukáš, ale to jsem se mohla jen domnívat. Mohl to být kdokoliv v tmavé bundě. Něco mi říkal. Mé rty musely říct „ne“, alespoň podle gesta mé hlavy. Soustředila jsem se na pohyb rtů, jako bych mohla odezírat to, co řeknu dál. Odstoupil a chystal se odejít.

Alespoň tomuhle pokušení jsi odolala.

Na poslední chvíli jsem ho chytla za ruku. Otočil se. Hleděli jsme na sebe déle, než mi bylo příjemné. Pohladil mě po zátylku. Pak se nade mě naklonil a jeho ruka pokračovala přes krk až k lopatce. „Ne,“ řekly znovu mé rty, ale ani má vlastní ruka v baňce je neposlechla. Objala jsem ho jemně kolem pasu a noha se prohla v koleni a opřela patou o kmen stromu. Jeho druhá ruka se dotkla mého pasu a vklouzla do zadní riflové kapsy.

Sledovala jsem to, co se děje v baňce jako zhypnotizovaná a po těle se mi znovu rozlil ten zvláštní opojný pocit. Neuměla jsem od baňky odtrhnout oči. Moje budoucí já v baňce ho objalo kolem pasu i druhou rukou. Tak, jako bych ho nikdy nechtěla pustit. Naklonil se ke mě a já se zachvěla. V baňce i vedle ní.

Podlehla jsi.

„Ne, to nemůže být pravda,“ zašeptala jsem baňce z takové blízkosti, až se její povrch zamlžil. Rychle jsem ho otřela prsty, ale obraz se znovu změnil. Teď na mně krákali dva havrani na tlusté větvi. Za nimi se rýsovaly náhrobky. Hřbitov. Kolem jednoho z hrobů stáli lidé. Všichni oblečení v černém. Kapuce na hlavě. Nemohla jsem poznat, o koho jde. Spouštěli do něj rakev. Zaostřila jsem svůj pohled na náhrobek a po chvíli jsem byla schopna přečíst zlatá písmena: Rodina Černá.

Svou smrtí jsi ničeho nedosáhla.

„Ne!“ vykřikla jsem a stiskla baňku jako bych mohla všechno co jsem v ní viděla změnit. Ozvalo se křupnutí a ostrá bolest z mé dlaně. Střepy se mi zaryly do kůže a objevily se na ní červené kapky.

„Co se děje?“ zakřičela máma.

To nemohla být pravda. Ještě nikdy jsem ve svém úkolu neselhala. Když jsem procitla poprvé, slíbila jsem sama sobě, že odolám. Nebudu jako má předchůdkyně. Nidky. Ale tahle věštba zněla jasně.

Nemohla jsem mámě odpovědět. Přestala jsem přemýšlet a jen jsem hleděla do mé dlaně. Z malých rudých ostrůvků a říček se pomalu stávaly ostrovy a řeky. Rychle jsem sevřela dlaň v pěst. Střepy se zaryly hlouběji do ran, ale mě to zvláštním způsobem uklidnilo.

„Rozbila jsem baňku,“ řekla jsem nakonec.

„Každý rok se nějaká rozbije,“ odpověděl táta. „Je to už takový rituál.“