Strom (08:50)

Ty zprávy mi nepatřily. Byly její. I tak ale moje oči hltaly každé slovo. Její oči, opravila jsem se v duchu. Její, ne tvoje. Tahle myšlenka mě ale rychle opustila a já jen četla a četla:

Ahoj, nemohli bychom si promluvit?
8:50
Vím, že jsi chtěla pauzu, dokud nebudeš vědět, na čem jsi.
8:50
Nechtěl jsem ti psát jako první, ale když jsem tě dneska viděl, byla jsi jiná :-/.
8:51
Všechno v pohodě? Víš už něco novýho?“
8:51
Možná bychom se mohli potkat odpoledne před večeří, co ty na to?
8:58
Nebo třeba večer?
9:00
Promiň :-(, znám dohodu. Jako bych nic nepsal. Napiš, až se na to budeš cítit.
9:10

Dočetla jsem až tady a znovu se podívala na vyhlídku, která teď byla mnohem blíž. Opravdu mu na mě záleží. Ne, protože to tak musí být, ale protože mu na mě chce záležet.

Ne na tobě, ale na ní. Není to tvůj život.

Ta věta měla být pojistka. Měla mě zastavit, ale tentokrát to neudělala.

„Ale mohl by být můj,“ vydechla jsem a představila si, že by zastavil před domem. Že by vystoupil. Že by se na mě podíval tak, jako bych nebyla jen úkol, ale skutečný člověk. Srdce mi poskočilo. Skutečně. Fyzicky. A já si uvědomila, že čekám. Že čekám na něco, co nemá s jarem a Vesnou nic společného.

Prsty se samy rozběhly po skle mobilu a skládaly písmena jedno po druhém do slov. Každé z nich mě přivádělo blíže k propasti. Dál od bezpečné hranice.

Za posledním slovem jsem se zastavila. Ještě jsem mohla couvnout. Být silná. Udělat správnou věc.

Místo toho jsem ale zprávu odeslala a ona se jako nesmazatelná stopa mého hříchu zapsala pod Lukášovy zprávy:

Přijď před večeří.
9:13

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce ještě silněji a vehnalo do hlavy tolik krve, že jsem jeho tep opravdu slyšela. Měla jsem pocit, že ho musí slyšet i táta. Nebyl to klid. Nebyla to radost. Bylo to něco mezi pádem a vzletem. Její tělo jásalo, můj rozum couval.

„Děje se něco?“ koukl se na mě na zlomek vteřiny táta, zatímco jsme vjeli do lesa. Já si najednou uvědomila, jakou hloupost jsem udělala. Stud mě zalil od krku až ke konečkům prstů. Horký, štiplavý. Jakmile se objevil, přišla i panika.

Zahráváš si s ohněm. Nemůžeš tomu tělu podlehnout. Jsi tady jen na návštěvě.

„Všechno je v pohodě,“ zalhala jsem a ta lež se mi zasekla jako kapří kost v krku. Pocit viny. Selhání. Musela jsem z toho začarovaného kruhu ven. Vystoupit a vrátit všechno zpátky. Znovu jsem rozsvítila mobil a s úlevou jsem zjistila, že zatím nic nenapsal. Zpráva vypadala jako předtím. Text, čas, dvě šedé fajfky. Jak z toho ale ven? Co napsat?

Pak jsem si všimla obrázku odpadkového koše a pochopila jsem, co dělat. Dotkla jsem se ho palcem.

Zpráva zmizela. Zůstalo po ní jen prázdné místo. Oddechla jsem si. Je to vyřešené. Musí být.

Bylo to jen krátké zakolísání. Chvilková slabost. Víckrát se to nestane.

Jsem Štědrá.
Pevná.
Chladná jako kámen.

Strom. Soustřeď se na strom.

„Jestli chceš, můžeš se mi svěřit,“ zkusil to znovu táta.

„Vážně je všechno v pohodě,“ řekla jsem a tentokrát to byla pravda.

Les za okny auta houstl a asfaltová silnice se brzy změnila v kamenitou cestu. Auto se proplétalo mezi dírami a já sledovala stromy. Začalo lehce sněžit a nebe se zatáhlo. Tma lesa to ještě umocnila. Táta odbočil na úzkou lesní cestu s vyjetými kolejemi a vypnul motor.

„Dál půjdeme pěšky,“ pronesl a já přikývla. Vyšla jsem z auta a sledovala, jak bere pilu z kufru.

„Tady kousek v lese je mýtina,“ naznačil pilou směr. „Měly by tam růst menší stromky.“

Vykročil do kopce a já ho následovala. Zakručelo mi v břiše, rozbolely nohy a začala jsem být unavená. Takhle rychle jsem to nečekala. Počítala jsem každý krok a dech se zrychlil.

Je slabá. Potřebuje si odpočinout.

„Ne,“ vydechla jsem tiše, ale s dalším krokem mi podjela noha na zmrzlém sněhu a já padla na kolena.

„Chytáš zajíce?“ rozesmál se táta. Zvedla jsem k němu oči a on se do nich zadíval. Jeho úsměv zmizel.

„Chceš jít zpátky? Je to už jen kousek.“

U mého obličeje se objevila jeho ruka. Chytla jsem ji a on mi pomohl vstát.

„Ne,“ řekla jsem znovu a donutila tělo k úsměvu. „Zvládnu to.“

Bolest a únava neustupovaly, ale po pár krocích se les otevřel. Před námi se rozprostřela rovná mýtina s malými smrčky. Opřela jsem se o kolena a vydýchávala ten kopec, který jsem v jejím věku měla vyběhnout jako laň.

Táta mezitím měřil stromky pohledem a k jednomu z nich se rozešel.

„Co říkáš na tenhle smrček?“ zakřičel na mě a já k němu zvedla hlavu.

„To je jedle,“ opravila jsem ho.

„No, ale je trochu do smrčku,“ nedal se táta.

Vůbec nezáleželo na tom, jaký strom to bude. Hlavně, že bude živý. Jedle byla symetrická. O trochu větší než já. Připadala mi zbytečně velká. Stačil by nám menší. Chystala jsem se mu to říct, ale pak jsem se podívala do jeho očí. Viděla jsem, že uvnitř v jeho nitru je zpátky ve svém dětském světě. V lese s tátou. Tak jak to má Štědrý den být. Tak, jak je to správné. Otec a dítě.

„Je úžasná,“ zakřičela jsem na něj.

„Tak já ji teda přeříznu,“ ozvalo se ke mě zpátky a táta se kdoví proč zasmál, jako by řekl nějaký vtip.

„Ne!“ vykřikla jsem ze všech sil a on se zarazil s pilou u tenkého kmene. Rozběhla jsem se jeho směrem.

„Chceš to udělat sama? Ty?“ otočil se na mě táta nevěřícně. „Vždyť jsi pilu v životě neměla v ruce.“

„Taky jsem nezabíjela kapra,“ odpověděla jsem klidně a on se zamyslel. Natáhl pilu ke mě a já si s ní klekla do sněhu a přiložila ji ke kmenu. Chystala jsem se přitáhnout ji ke mě a udělat první řez.

Zavřela jsem oči.

Tátova ruka mě ale pevně chytla za loket a oči se znovu otevřely.

„Vážně věříš, že když vydržíš celý den nejíst, tak přijde zlaté prasátko? A že bude mít i ty zahnutý zuby nahoru?“

Věřím. Ale tomu ty neporozumíš.

„Když vydržíš, tak přijde,“ odpověděla jsem a nechápala, proč mi pořád drží ruku. Začínala mi být zima. Chtěla jsem co nejrychleji prožít, co bylo třeba, a jít do tepla auta.

„Tak už nemusíš,“ začal táta s odpovědí, ukázal směrem k lesu a dodal: „už ho vidíš.“

Ta slova vě mně vzbudila dávný instinkt. Zlaté prase je tady. Les kolem nás okamžitě ztichl. Tohle se stát nemělo. Rychle jsem odhodila pilu do sněhu, skočila na tátu a srazila ho do sněhu. Snad nás Kračun neviděl.

„Musíme být tiše,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Kanec nesmí vědět, že jsme ho slyšeli.“

„Co blázníš?“ rozchechtal se táta. „Vždyť je to jen prase. Bojí se nás víc než my jeho.“

Zvedla jsem hlavu k místu, na které táta předtím ukazoval. Byl to kanec. S rypákem od sněhu se prohraboval mýtinou a hledal něco k snědku. Nebyl to Kračun a napětí v mé hrudi povolilo. Vtom kanec zvedl hlavu, zavětřil nás a zmizel v lese.

„Promíň, jen jsem se lekla,“ zalhala jsem jen napůl a znovu chytila pilu. Táta se postavil a sledoval mě, připravený poradit nebo pomoct.

Znovu jsem zavřela oči. Zuby pily se zakously do stromu a on se zachvěl.

Neboj. Bude to rychlé. Alespoň tahle část.

Rychlým tahem jsem provedla první řez a vzduchem se rozvoněl pach smůly. Na zátylek mi padaly kusy sněhu z jeho větví a já cítila, jak každým pohybem mé ruky mizí jeho pouto se zemí.

Odpojí se rychle, ale pak bude pomalu umírat až do tří králů. Kolem něj bude vládnout pohoda a pod ním se objeví dárky, ale on bude schnout a trpět. Zná svoji část smlouvy. Jeho vůně provoní dům a odežene všechno špatné. Byla to smlouva starší než já sama a on ji znal. Kdysi ji znali i lidé. Proto ho zdobili. Proto si ho vážili. Proto podnikali cestu do lesa. V zimě a sněhu.

Pila dořezala a já se dotkla pilin. Zahrabala jsem je do sněhu. Nebyla to krev v pravém slova smyslu, ale mi jako krev vždycky přišly a nechtěla jsem sníh zanechat nečistý.

„Mohla bys být dřevorubec,“ pochválil mě táta a já mu jeho snahu oplatila úsměvem.

Cesta dolů k autu byla o poznání lehčí. Alespoň pro mě. Já nesla jen pilu. Táta se ale vláčel se stromem a vyhýbal se ostatním stromům a jejich větvím.

Po chvíli přemlouvání a klení se mu povedlo strom dostat do auta a jeho kmen trčel středem auta mezi námi. Rozjeli jsme se a únava se opět ozvala. Zavřela jsem oči a tělo se chystalo usnout.

„Měla by ses napít,“ ozval se táta a vytrhl mě z polospánku, Podával mi velkou lahev. Měl pravdu, naposledy jsem pila hrnek čaje ráno u snídaně. Nebyla to obyčejná voda. Navíc byla černá. Otevřela jsem láhev a ona zasyčela. Napila jsem se a měla pocit, že mi tisíce drobných jehliček dráždí jazyk společně se zvláštní nasládlou chutí. Tohle bylo lepší než čaj.

S poděkováním jsem láhev podala zpátky tátovi. Strom voněl a já sledovala ustupující les za oknem auta.

„Hele, můžu se tě zeptat na něco osobního?“ začal táta.

Strom začíná působit.

„Povídej.“

„Jak to vlastně teď s tím Lukášem máš?“

Tahle otázka mě zarazila. Nevěděla jsem, co odpovědět. Rty se mi pohybovaly, ale mlčely. Hledala jsem správná slova. Táta si toho všiml, mrknul na láhev s černým nápojem a ukončil tuhle chvíli ticha.

„Nemusíš nic říkat. Jen si pamatuj, že když ho miluješ, není co řešit.“

Jenže já milovat neměla. To měla dělat ona.