Tělo (08:25)

Cítila jsem se pod psa. Přede mnou byl zmrzlý les a za mnou teplá roubenka se studeným tělem. Rozhodla jsem se pro to menší zlo a otevřela znovu dveře. Automaticky jsem zavřela oči, jenže tančit mezi kapkami krve na podlaze poslepu nejde, a tak jsem je musela znovu otevřít.

Neměla jsem krev ráda. Vlastně jsem ji viděla jen jednou ročně na Vánoce v rybárně. Jasně, vím, že všechno živé někdy umře, ale já umřít nechtěla a tenhle rok jsem se rozhodla v tom být zatraceně dobrá. A ten kapr mi ty konce připomínal. Proto jsem ho letos nechtěla.

Žena ležící na podlaze v neumírání tak dobrá jako já nebyla. Napadlo mě zavolat policii, ale byla jsem uprostřed lesa bez mobilu. Volat do lesa o pomoc jsem se neodvážila. Co by asi udělala ona? Byla přece jen anděl, a já se vzbudila v jejím těle z nějakého důvodu. Proč?

Napadla mě jen jediná věc. Zavřít jí oči. To se přece mrtvým dělá, ne? Nikdy jsem vlastně nechápala proč, ale to, jak mě ty oči pozorovaly, mi nahánělo husí kůži.

Mám sahat na mrtvolu? Přistoupila jsem k ní a natáhla ruce. Dotkla jsem se prsty očních víček a byla překvapená, jak živě působí. Na chvíli bych přísahala, že cítím její dech, ale to jen moje hlava odmítala uvěřit tomu, co vidí.

„Proč ti to někdo udělal?“ zeptala jsem se jí. Ne kvůli ní, ale spíš kvůli sobě. Abych přerušila to ticho kolem.

Nikdo mi neodpověděl, ale zjistila jsem, že mluvit pomáhá. Začala jsem si zvykat. Moje oči opět upoutal nožík. Bylo na něm něco vyryté.

„Tak se podíváme, co je tady kolem,“ řekla jsem znovu a natáhla se pro nůž. Uchopila jsem ho do ruky, ucítila chlad rozlévající se po ruce a tiché lupnutí v uších. V ten moment se moje mysl přepnula. Jako když na televizi přepnu program.

Roubenka se rozplynula a já ucítila ostrou vůni ryb. Přede mnou se objevila ruka řezající kapra. Jeden rychlý tah a bylo po něm.

Život za život. Krev za krev.

Ta slova zaplnila celou mou mysl a bodala mě v ní tak, že na nic jiného má hlava neměla čas. Tohle byl můj opravdový hlas. Z mého skutečného těla, někde tam doma u táty a mámy. Další lupnutí v uších mě vrátilo zpátky do roubenky.

Nůž jsem křečovitě svírala v ruce, která se třásla. Zabila jsem. Vím, že jsem to nebyla já, ale ona. Ale tam v mém světě o tom rozdílu nikdo nevěděl. Muselo to vypadat, jako bych to udělala já. Co tomu řekne táta? Co všechno tam dole ještě může napáchat?

Začal se mě zmocňovat vztek. Odhodila jsem nůž od sebe. Odrazil se od stěny, dopadl na zem a já si všimla šmouh na stěně. Byly slabé, ale nebyl to náhodný vzor. Byla to slova zapsaná roztřesenou rukou někoho, kdo neměl už příliš času:

Báseň

„Báseň?“ zopakovala jsem pro sebe a podívala se do zavřených očí. Žádná kniha nebo papír kolem nebyl. Co mi tím chce říct? Vstala jsem a rozhodla se hledat dál. Chtěla jsem domů a doufala, že čím dřív udělám to, kvůli čemu tady jsem, tím dřív se dají věci do pořádku.

V místnosti se stolem a věncem moc nábytku nebylo. Jen malá kuchyň, postel a skříň vedle ní. Otevřela jsem skříň, protože jestli někde nějaká kniha je, bude určitě tam. Nemýlila jsem se. Nebyla to kniha, spíš jen stránka vložená do kožených desek.

„Tak o co tady jde?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si sedla na židli ke stolu a usrkla z poháru medoviny. Otevřela jsem desky a začala číst:

V domě starším než sám čas,
setkají se sestry tváří v tvář.
Jedna má ruce studené jak led,
druhá v dlani drží jarní květ.

Morena hlídá ticho polí,
dokud sníh neztratí svůj hlas.
Vesna čeká u dveří,
až Nitě Osudu určí její čas.

V Síni, kde se osud váží,
visí Nitě, každá zvlášť.
Jedna světu dává dech,
druhá bere, když má čas.

„Vládni jaru,“ praví zima,
„dokud slunce zemi hřeje.“
„Vládni zimě,“ odpoví jí,
„dokud svět se ještě chvěje.“

Tak stojí řád, tak běží věk,
jak Sudičky kdysi spletly svět.
Vesna střídá Morenu,
až do posledních lidských let.

Po posledním verši jsem zůstala jen tiše sedět. Nikdy jsem neměla poezii ráda. Byla nejasná. Klouzala mezi prsty a pokaždé znamenala něco trochu jiného. Hledat v ní pravdu mi připadalo jako hádat se s někým, kdo schválně mlčí.

„Takže… dvě sestry,“ zamumlala jsem. „Jedna zima. Druhá jaro.“

Znovu jsem se podívala na tělo na podlaze. Zelené šaty. Listy. Barva, která sem do zimy nepatřila. Jestli to byla Vesna, napadlo mě, tak kdo ji zabil? A jaký měl důvod? A jak do té vraždy zapadám já?

„Možná je to jen pověst,“ řekla jsem nahlas. „Jen stará báseň.“

Ale ani mně samotné to neznělo přesvědčivě. Napadalo mě ještě hodně dalších otázek, když vtom se ozvalo zadunění na dveře.

Leknutím jsem sebou trhla tak prudce, až se židle se zaskřípáním posunula. Srdce mi vyrazilo do krku a první myšlenka byla jednoduchá a hloupá: Morena jde dokončit, co začala.

Další rána. Silnější. A k tomu zvuk, který jsem poznala dřív, než jsem si ho stačila pojmenovat.

Zavytí.

Krátké. Nízké. Tlumené dveřmi.

„Tak to jsi ty…“ vydechla jsem. Ruce se mi třásly, ale už to nebyl strach, co mě zvedlo ze židle. Vlk mě nenechal napospas svému osudu. Přivedl pomoc.

Došla jsem ke dveřím a položila ruku na kliku.

Zatajila jsem dech a otevřela dveře. Vlk vběhl dovnitř a začal mi očichávat nohu. Za ním stál muž. Urostlý, s dlouhými upravenými vousy a vlasy staženými z čela koženou čelenkou. Na sobě měl kabát z vlčích kůží, sepnutý na hrudi železnou sponou ve tvaru hlavy. Vlčí hlavy.

Nevypadal jako někdo, kdo mi chce ublížit, ale i tak jsem pohotově vytasila dýku.

„Stůj,“ vyhrkla jsem. „Jeden krok a –“

„– a uděláš to, co bys udělala i bez té dýky,“ přerušil mě klidně hlubokým hlasem. „Budeš jen stát a doufat, že ti neublížím.“

Ztuhla jsem. Ne proto, že by mi chtěl vyrazit zbraň z ruky. Ale proto, že měl pravdu.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se znovu.

Muž se pousmál a pohladil vlka po hlavě. Ten se k němu okamžitě přitulil.

„Záleží na tom, kdo jsi ty?“

„To se ptám já,“ odsekla jsem. „A odpověď bych chtěla hned.“

V jejím těle, zbroji a s dýkou v ruce jsem si připadala odvážnější. Začala jsem si na to zvykat. Až příliš rychle.

„Tak dobře,“ přikývl. „Říkají mi Veles.“

„A co tady chceš?“ sevřela jsem pevněji rukojeť dýky. To jméno jsem neznala a přemýšlela jsem, jestli ho znala ona.

Velesův pohled sklouzl za mě. Do roubenky. Na podlahu. Na tělo. Na nápis.

„Totéž, co ty,“ řekl tiše. „Zjistit, co se pokazilo.“

„Tak to jsi přišel pozdě,“ vyhrkla jsem a ukázala dýkou na tělo. „Už je mrtvá.“

„To vidím,“ odpověděl a znovu se zadíval na mou dýku a vlk na mě zavrčel.

„Já ji nezabila,“ vykřikla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. Vlk zvedl hlavu a krátce zavyl. Nízký zvuk mi projel až do žaludku. Veles k němu sklonil hlavu a zadíval se mu do očí.

„Dobrá,“ řekl nakonec, aniž by se na mě znovu podíval. „On ti věří.“

Velesův pohled sklouzl ke stěně.

„Četla jsi ji?“ zeptal se.

Přikývla jsem. Nevěděla jsem, jak o ní ví. Ale bydlel v lesích. Možná do domu chodil sestry navštívit.

„A co sis z toho vzala?“

Zaváhala jsem. „Že se… střídají. Zima a jaro. Jako vždycky.“

„Jako vždycky,“ zopakoval po mně a pokynul rukou směrem k tělu. „A myslíš, že se letos vystřídají?“

Podívala jsem se na tělo na podlaze. Nebyla jsem hloupá a přestávalo se mi líbit, jak se mnou mluví. Vzpomněla jsem si na rodiče a to jejich neustále poučování.

„Jasně, že ne,“ odsekla jsem, „ale proč by ji někdo zabil?“

Veles neodpověděl hned. Otočil se a pohlédl ven do lesa.

„Morena nemá ráda přechody,“ řekl nakonec. „Jsou nepohodlné.“

„Takže…“ nadechla jsem se, „takže to byla ona?“

„Řekl bych,“ odpověděl klidně, „že zima letos překročí svůj čas.“

„A jak do toho všeho zapadám já?“ zeptala jsem se tiše.

Veles se na mě otočil.

„Když se kruh láme,“ řekl pomalu a podíval se mi přímo do očí, „svět si vybere někoho, kdo ho podrží.“

„A když ne?“ zeptala jsem se.

Usmál se, ale byl to spíš úšklebek.

„Pak se kruh zastaví,“ řekl. „A když se zastaví… jaro už nemá kam přijít. A bez jara není život.“

Vlk tiše zavyl. Venku se mezi stromy zvedl vítr. Studený. Vytrvalý. Zima převzala vládu a já měla být ta, co zajistí, že to nebude napořád.

Rozklepala se mi kolena a já si začala nalhávat, že je to zimou.

Jenže nebylo.